S T U D N A
3.část
Byl to opět - jak bývalo zažitým zvykem,
zase jednou za rok - den, kdy se celá oblast
prudce hloubila do slavnostní nálady.
Už snad týdny před poutí byla všechna
schopná místa oblepena pestrobarevnými
plakáty, které povzbudivě a probarveně lákaly
na atrakce téměř všeho druhu.
Střelnice, autíčkové souboje, lodičkové
houpačky, k výšinám mířící velekolo,
kolotoče i narůžovělá vata, zmrziny
a dokonce i atrapa, lidskou řečí hýkajícího
slona.
Byl to pro obyvatele, nejen širokého okolí
i takový nějaký zlom od živelně všedních,
nekonečných plácanic.
Parkoviště se ještě den před akcí pozvolna
zaplňovala.
Dostavníky se řadily.
Vozkové naposledy obhlížely řemenice,
svoje naplňující se peněženky či téměř
všude v hloubce pod parkovací strání
beznadějně zaplněně se kypřící údolí.
Také dámy v róbách z dědictví po předcích,
těch novějších i v těch současně bijích
do očí kreativců, odčesávaly nové ďusny
narychlo vyspraveného asfaltu.
Na place, tedy v centru kolem hranatě
vysoké věže hradu a na dohled od tichého
zbořeniska zapomenutého zámečku, přímo
u paty známého chrámu, se polotovaroví
stánkaři v předstihu rozhodli, že svoje
stále čerstvé lahůdky - třeba dýmem
osvěžené šťavnaté klobásy, odkrojky
z vepřových hlav, přívěsky nebohých slepic,
speciality z bláhově ošikmených, kalorických
čudlí, medvědím česnekem ochucenou
zabijačkovou polívku, nebo sýry až ze
zaručeně stabilních a ryze přírodních
vemen.
Marmelády z čerstvého čapího medu,
pečivo přímo z pekáren či minerálky
z telecích bidonů.
Také se tu nabízeli různé barvy pastelek,
školních sešitů, nesmírně dlouhých opasků
nebo i nezvykle krátkých společenských
pánských či dámských kalhotek.
A také tu byly k mání i hromady výpravných
čepic proti dešti, sněhu - a dozajista
i písečným bouřím.
No - bylo tu vše, na co si mohl kdekdo
pomyslet.
Následujícího dne byla obloha zprvu čistá,
bezmračná.
Nad střechami domů čiperně přeletovaly
štěbetavé vlaštovky. Cizorodí poutníci
se mlsně spásali nádhernou přírodou,
historickými, roubenými domky,
starodávným hradním kamením i
- všeobecně - vyšperkovanou náladou,
která je všude kolem obklopovala.
Byla to nádherná, až téměř ojedinělá,
kolektivní prudérie.
Dokonce i stíny v místních podloubích,
patrně v tichém matení, postupně
komíhaly sem a tam, aby zmateně
upadaly do rýžoviště zítřejších
zapomnění.
"Bacha!", vykřikl novotou okouzlený
chlapík, "sýčkovi chce někdo sebrat
čundry?!"
"A nepředběhl nás?", zasmála se Máňa.
"Ne. Byl poslední ve čtvrté bázi."
Oba pohlédli na protaženě napjatý
obrys stínu, který se k nim právě
chystal odnikud z ryzí neviditelnosti
prostoupit.
Téměř nicotou plnící se mlhovina
se stačila kupodivu ještě vláčně zvětšit.
Vzápětí zaržála tak hlasitě, že to bylo
vnímavě slyšet i téměř dole na náměstí.
Veselí lidé - alespoň někteří z nich,
ti pozornější - pozvedli chvilkově
pohledy k oknům nad vraty do elegantní
budovy na rohu za kašnou.
Naštěstí nikdo z nich neměl na očích
brýle s ultrafialovými převodníky.
"Zase majů, prdolíni, chlastanicu -",
mávla hbitě blonďatá matinka rukou
a upravila synkovi náměr vzduchovky
na pajduláčka s ozdobným terčíkem
uprostřed hlavičky.
Střelnice také žila - no, jako o pouti.
Ozvalo se opět táhle příšerné zavytí.
"Co zase chce?", obalil dívku parťák
racionálním dotazem.
"Asi zmrzlinu?"
"No, nevím - zmrzlinu?", začal řezník
rozvazovat uzel na konci bagáže.
Poklekl a zastrčil ruku do uvolněného
prostoru.
Usmál se.
"Má lebku hladičkou, jako odloupnutá kra.
Horký grog by se mu jistě hodil víc.
Už asi zase dočista prochladl - ", utřel
si vlhkou dlaň o svoji popelavou tvář.
A s vypětím se složitě postavil.
"Tak se nám daří!", oddechla si Máňa.
Bez zaklepání se prudce otevřely dveře
místnosti.
Do sálu, jako výpravně mžící flóra,
vbalancovala tajemnice.
Na okamžik ji vyvedl z míry naprostý,
všudepřítomný klid.
Její právě povzbuzenou myslí se
opravdu na zlomek vteřinky mihl
závan jakési nejisté obavy.
"Ach, hoří!", stačila vykřiknout, než
dopadla z přívalů dýmu na plápolající
podlahu.
Než se stačila správně přidechnout,
zbyly z ní už na podlaze jen stylově
poskládané, masitě vyčouzené,
bezkostnaté omrvinky.
Hořelo, až to všeobecně drtilo.
Původně elegantní místnost - a po
několika okamžicích i celá budova -
pro tento čas, v plamenech od
pozemských výdobytků, osiřela.
Kolem poledne smršťová nálož, jako
na kdovíjaké vcítění, ustávala.
Dokonce se odnikud začaly plíživě
prokousávat do všeobecného chaosu
i štěbetavé sluneční paprsky.
A tak vytrvalí návštěvníci začali -
snad i poděšeně - přeskakovat nánosy
haraburdí, zřícených domů i dolámané
konstrukce poutních rekvizit.
"Bude zas líp!", naklonil se jeden
z občanů, s poněkud pokřiveným
úsměvem, k odplouvajícím mrakům.
Tatínek se slzami v očích pohlédl
na vyděšené děti:
"A je před námi už jen, moji šťovíci,
vysvobození?", odvrátil pohled od
spouště kolem dramatu tatík.
Stačil ještě pokleknout k rychlé modlidbě.
Kolena si sice trošku namočil - ale?
"Tatínku, máme se všichni moc rádi, že - ?",
zašišlala do nevědomé budoucnosti
copatá dívenka.
Jistě - byla to, ne zase tak překvapivě
nádherná pouť.
Kamarád, nekamarád - brácha,
nebrácha - z hrušky dolů!
A tak i překvapivě prudce vysychající
studna kdesi v podzemí starodávné
ruiny, nyní ve skále hluboko pod nimi,
se opět začala ukládat k povznášejícímu
odpočinku.