S T U D N A - 2.část
Literatura > Povídka
S T U D N A
2.část
Při těžko představitelném pohledu
do několika sklepních šachet a poté
i v notně ponuré bilanci dlouhých štol,
temných tunelů - v téměř všesměrovém,
bytelém, až nadmyšleně žulovém
spojení s pískovcovým štířím podzemí -
se ovšem také snad až podmanivě
probouzel zcela neobvyklý ráz podivného
bytí.
Překvapivý obraz tohoto bludiště mohl
vyrazit duši i z těch konspiracemi
nejposedlejších archeologů!
Ovšem nadmíru chaoticky poházené
kostice, lebky téměř všech velikostí
dospělců, ale i podivně přerostlých
havěťnatců, se povalovaly v nánosech
dosud vrásčitě vyprahlé půdy.
Strnulé výjevy nevábných pokroucenin,
snad i obrovských vodních koček,
vysušených psů, chřestýšů, nevšedně
hrbatých velbloudů - a kdoví koho všeho
ještě - si chystaly výstupy ze svých tichých,
zdánlivě zadumaných stáží, k čemusi
daleko oživujícímu.
Blížila se tak vytrvale očekávaná hodina.
Krupovitý deštík se velice rychle měnil
na přívalový liják, pak na tekutou smršť -
a nakonec na bleskové vodní tornádo.
Spodní vody přítokem z okolních vyvýšenin
stoupaly a stoupaly.
Při kopcích nad údolím, v nížinatých
polích i v houbami kypřících lesích,
se zlehka zvedala tak očekávaně
neblahá příští tragedie.
Hladiny kyslíku a vodíku se až příliš
nápadně nadechovaly k uspokojivému
vyústění.
A tak se hluboko pod zemí, podhoubím
tunelů, začaly vzájemně mísit neblahé
pozůstatky minulosti s nenasytnou
přítomností.
A toužebně oživující tekutina pro skvadru
neustále po lehkých stroužkách přitékala.
"Nad šrááškami se vššííl konešně chrojí -",
zakřesala výmluvně Máňa.
Její neúplná spodní i horní čelist
se kostrbatě začaly propojovat.
Po chvíli Mařenka zacvakala i zubysky
a konečně upravila i svoji roztroušenou
pánevní kost. Pohlédla toužebně vzhůru.
"Jiistě, milovaná dušenko! Zase tam nahoře
propukne chýžmo - ten povzbudivý závan!",
přidal se k jejímu statečnému výlevu
stylově se probouzející kostelník.
Po několika valivých obratech v odporně
nahromaděné máčce, se mu jeho prohnětlá
žebra vrátila zpět na ta běžně očekávaná,
lidsky vytrénovaná místa.
"Zvonče, vstávej!! Velebníčku, vystrč řádně
hruď!", ozývalo se v echovaných, tleskavých
nárazech kolem stěn sklepení.
"Co je to hruď?", zaklokotal boží pantáta.
Po chvílích takového nějakého opětovného
zrodu, byl části partičky přidělený poměrně
lákavý cíl.
A tak se někteří vydali kolíbavě zlehka
vzhůru.
Kampak zamířila ta nevšední snůška
lidsky vyhlížející hmoty?!
Přímo do velínu komisní firmy na blažení.
Kam jinam!?
Na takovou výzvu se už každý z oživlých
skeletů upřímně těšil.
Zaschlou krví označkovaná zástěra
se řezníkovi vůbec nejevila jako vhodné
vybavení ke společenské návštěvě.
Nadechl se. Mozek se projasnil.
Jednou, dvakrát.
"Tak tak...Slůším. Hyn - slůším!", pokusil
se zašeptat.
Na okamžik se rozhodl pro celkovou,
závěrečnou úpravu.
Opět hupl do vodou přetékající studny.
Z pokroucené tlamy mu pod hladinou
konečně začaly probublávat jemné náplně,
v pestrých bublinkách konstantního vzduchu.
V ten pravý čas!
Pouť nad jejich hlubinami radostně
ožívala.
"Ste objednaní?", zvedla unylý pohled
na příchozí od hrníčku s kávou,
se šlehačkou a s nevypeckovanými
hrozny .
Našpulila si vyčkávavě promalovaná
ústa. A kýchla.
Vytáhla si z rukávu nažehlený kapesník.
"Promiňte, mám poslední dobou rýmu,
jako bachyně."
Její pohled zamířil k rozměrné bagáži,
kterou návštěvníci popotahovali za
sebou.
"A to je co?!", probudila se k jisté
profesionalitě.
"To je brácha tvýho šéfa!", usmál se řezník.
Nastalo několik vteřin pro zamyšlení.
Dívenka si utřela nos a vztekle probodla,
konečně snad povzbuzujícíma očima,
přidrzlého chlapíka.
"Dyť velikej brácha generála je už dávno
někde za mřížema!", odpověděla váhavě
noblesní tajemnice.
"Za mřížema? Snad ne v kameňu,
jak se tady u vás kolem hezky říká?
Hmm - tak sme mu ho, toho kovbojíčka,
konečně v pořádku přitáhli zpět!",
vyzývavě vykřikla Máňa. Už se samou
radostí opravdu neudržela.
Pohlédla na otevřené okno, které
v lehkém průvanu zvedalo elegantní
záclony.
"Tak, tak - ty hostesko! Pustíš nás
konečně k šéfovi?!, vyštěkl na ni
elegantní muž v dobře střiženém,
ale nyní už zasychajícím, zasmrádlým
bahnem poznamenaném obleku.
"Šak uvidíš, co už nikdy neuvidíš -",
za poněkud záhadnými slovy si Máňa
odplivla přímo na hranu pracovního
stolu manekýny.
Tmavovláska si roztržitě vydloubla
z pusinky zapadlé zrníčko a znovu
si je všechny poměřila.
Divní společníci, pomyslela si, a ještě
jednou přelétla ve varovné předtuše
příchozí.
V kameňu?
Urovnala si podivné představy.
Ba jo, s únosci přeci nésou žerty,
vybavil se ji nedávný televizní seriál.
Vypadl ji z úst zajíkavý žbluňk:
"Ach tak!", prozvoním hned panu
generálnímu stacionáři!", a s mile
ušmudlaným prstíkem zaťukala
do klávesnic interkomu.
Do místnosti vrazili tři muži v nápadně
rudých, stylově vypracovaných a dokonce
i přiléhavých kombinézách.
Na opascích se jim pohupovaly dlouhé
obušky a v rukách odevzdaně třímali
jakési nebezpečně vyhlížející předměty.
Asi poplašné pistolky.
Tajemnice generálního stacionáře na ně
zamávala rukou: "To je dobrý, hoši,
vraťe se na stanoviště!".
Když se konečně brána do osobní
úřadovny šéfa agentury s několikerým
probzučením otevřela, žoviální řezník
i jeho parťáci na sebe odevzdaně
pohlédli.
Radostné chrčení kostlivce v pytlíku,
jakoby se jich prozatím stále vůbec
netýkalo.
V elegantním salónu se vzájemné
jednání tohoto kvarteta rozplývalo
zase ne až příliš dlouho.
Chemie a netrpělivý osud kráčely
pochopitelně svoji nevyzpytatelnou
cestou dál.
Široké okno s překrásným výhledem
na panoráma města, na zelené stráně
v okolí, na poutníky i místní, kteří se
hromadili na náměstí - se pojednou
s rachotem rozrazilo dokořán.
Do budoáru vlétly v klouzavém letu
utržené záclony.
Po chvíli vzdušného balancování
pokryly stůl i umělou kadeř pana
generálního. Části plédu se snesly
i na sedící v nadívaných fotelích -
přistály dokonce i přímo do středu
roztopeného krbu.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 6 bodů
- 2 komentářů
- 2 hodnocení
- 08. září 2021, 08:59
- 222 zobrazení
- 0 oblíbené
-
