S T U D N A
1.část
To odpudivě strakaté stvoření sebou
zmítalo sem a tam.
Nejprve se, jakoby rozhodlo, že si
ukousne svůj předlouhý, rozcupatělý
ocas.
A to přímo v jeho posedu za vzrostlým
keřem u vysokého plotu, který v tuto
chlácholivě a očekávaně poklidnou
hodinou nebyl opět pod jinak smrtícím
napětím elektrického proudu.
Tento kdysi nádherný zámeček, nyní
však již jen chátrající poloruina, byl
nynějším majitelům prakticky k ničemu.
Žili totiž už léta kdesi v daleké cizině.
Ale občas si přiletěli do těchto končin
zavzpomínat.
A tak si i pokoukli na po předcích
zděděný zámek na okraji městečka.
Usmáli se a zakroutili hlavami.
Téměř času odolávající zříceninu
si nafotili a zase obratně zmizeli.
Chátrající objekt se nyní ztrácel -
přes travnatou chumelenici, polámané
stromořadí a bujné nánosy křovin
z okolních pozemků - jako téměř
neviditelný.
Podivné psisko odložilo svůj robusní
čumák na přední, můžeme říkat těm
macatým tlapám, třeba lopaty - a vztekle
začalo větřit.
Z tlamy mu začaly klokotat boubelaté
vzlyky.
Můžeme tomu rozmaru říkat třeba
motorové záchvěvy bujně odcházející
klikové skříně traktoru.
Z nozder mu náhle povisly houpavě
odporné, vláčné proudíky pěnovité kaše -
prostě se jeho lepkavé sliny začaly
kolíbat při chtivém návalu až nestřídmě
lákavé chuti.
Zahrabal těmi svými rypadly v půlkruhu
kolem sebe.
Jeho chřtán náhle utichl.
Přitáhl si odpadkový pytel, který měl
přichystaný u kmenu rozvětvené
borovice.
Nastražil plápolavá ušiska a prudce se
nadechl. V naprostém klidu počkal,
až se cílevědomý vlamač doplíží
přímo k jeho oblíbené díře v oplocení.
Pravá noha se prosoukala.
Lupič si rukou podepřel levou a chystal
se ji také prostrčit.
Nastala hlídačova chvíle.
Byl to ovšem nerovný souboj.
Po mírném přískoku se po dopadu
s chutí zahryzl do šťavnatého masa.
Prokousl se hned na první ťafanec
až do morku čerstvé kosti..
Povytáhl si hladově ještě blíž zmítající
se blbečkovu nohu.
Trhal a trhal.
Cáry nohavic a po chvíli i zbylých
šatů, odletovaly všemi směry.
Rozházeného lupičského nářadí,
které měl nebožák připravené
k otevření zastaralého domácího
trezoru, si ale prozatím doga vůbec
nevšímala.
Dokonce i taška s občerstvením - noc
měla být pro laického zámečníka totiž
dost dlouhá - zůstala netknutá.
Láhev domácí pálenice, půlka tyčinky
salámu a několik dávných rohlíků zatím
čekaly na svoji příležitost.
Kdyby nebyla pozdní noc, patrně by se
nestalo vůbec možné, zaslechnout
pleskoty kašovité mazlaviny, která
dopadala mezi okrasné balvany, kdysi
výtvarně uspořádané po okraji nyní
tak historií narušeného plotu.
Ale - v podstatě - si doga první
odměnu mohla využít, jak ji bylo libo.
Co víc!?
Na to už se všichni v očekávání těšili.
Příšera popadla do mordy zpracované
tělo, téměř lidskými chvaty ho nacpala
do pytle a začala je vláčet pýřím prorostlou
uličkou až k hloubi zanedbaného stavení.
Právě v ten čas ze vzdáleného sídliště
začalo pronikat několikanásobné psí
vytí.
Napřed jednohlasné a po chvíli se k
tomuto alarmu připojily další výlevy.
Byly čím dál hlasitější, jakoby družící
se oddaná podpora.
Nakonec bylo jasné, že se konečně
probudilo téměř celé, na očekávanou
pouť v předstihu šňořené městečko.
A bylo to tu!
Ani ne - tak za dvě hodinky - se chasníci
v pestrobarevných krojích, vyparáděná
kapela, děvčata v nadusaných róbách,
trhovci u ověnčených stánků - a pochopitelně
i tisíce přihlížejících na přeplněném hlavním
náměstí, ti víceméně všichni začali v obavách
vyhlížet vzhůru do prošedávající oblohy.
"Děti, snad nebude zase právě dneska lít,
jako z pekla?", zatvářil se rozpačitě tatík
a vytáhl ze dna kočárku peněženku.
Dvojčata si mezitím už rozbalovala medové
piškoty, které zavoněly okolím.
Chlapeček v kočárku ovšem poklidně
pospával.
Ani pár kapek deštíku ho prozatím
nevyrušilo z jistě spravedlivého
rozjímání.
Ba ani zvyšující se burácení řeky pod
splavem kamenného mostu při vjezdu
na vyšňořené náměstí.
(pokračování)