Z L A T Ý K L Í Č E K
Literatura > Vícedílné
Z L A T Ý K L Í Č E K
3.kapitola
Deniska byla, jak si sama sobě říkala, plaše
velkého srdce, příliš hezká a nechutně bohatá.
Po mrtvých rodičích získala nejen značné
finanční statky, ale jistě i cestovatelskou duši.
Chvíli tam - a chvíli jinde.
Dnes ovšem nehýřila v elegantním hotelu,
ale mezi rozdováděnou druhou stranou
mince - na protilehlém konci města v tančírně
"Hula hop".
Bylo to jen mihnutí okamžiku, kdy se ze sálu
vytlačily do uličky před zámkem chuchvalce
domotaných náruživců.
Nad hlavami některých se vyrojily oblaka
vonného kouříku, druzí - jen tak,
ze životadárných plic - pošňupávali zázračný
noční vzduch.
Ani ne po dvaceti minutách se ozvalo
ze sálu opět drásnivé chřastění kapely.
A pohyb zbytků rozdýchané masy chlapíků
a děvčátek se postrkoval zpátky přes vstupní
halu do rozsáhlých komnat vypudrované
budovy.
Za několik okamžiků už rytmicky poskakoval
téměř celý, historickými skvosty na stěnách
ověnčený sál.
Půlnoc silně překročila svoji hranici.
Začalo se jitřit.
Odpočatí kohouti se oklepali z mrákot
a roztouženě vyhrotili své sny.
Dobytek ve stájích nedočkavě přešlapoval
a z masy v sále zámečku zbyla jen ta
neodbytná, pro personál nyní páchnoucí
hrouda.
"Konec, konec! Sundáváme opratě!",
vykřikoval rozlíceně do mikrofonu obtloustlý
muž, jehož praděd prý zastával na tomto
zámku protekční místo kočího.
Nyní měl tento prapotomek ve své moci
všechny kulturní promenády, prodej žetonů
na hygienická zařízení nebo kontrolu vstupních
tiketů.
Dokonce i suvenýrů s fotografií šedého mraku
nad kopci v pozadí, což měla být jistě jakási
v minulosti upálená čarodějnice z podzámčí.
Deniska zatím vnímala jen svoje
blaženě hřejivé odevzdání.
Srolovaně pochrupávala pod stolem
na dělení masa, který zabíral místo
v přípravně občerstvení občasně
používané zámecké kuchyně
.
"Deni, co to tady, ksakru, děláš!?", zacloumal
s ní poryv větru, který si konečně k jejímu tělu
našel cestu z prolomeného okna.
"Prší - leje, jako z pramenů - a ty nemáš
nad sebou ani deštník!?", vábně ponurý
hlas se na okamžik odmlčel.
"Vlastně, promiň, Deny - nestačil sem
se představit. Sem Lilian -", jemně
opět zatřásl mdlým tělem.
Slečna se převalila na záda a vzdychla.
Scénka byla tak omračující, že to vypadalo
téměř jako měsíc po vzkříšení balvanu
na dně hluboké mořské propasti.
Její řasy zamžikaly ke vzdálené metě.
"Dovolal sem se na náš svěcený chumraj!",
zašeptal do lidské masy Lilian.
Zamrkala do mocnící se duhy a odhrnula
si příval procitnutí z rozmazaného, kdysi
umně vytvořeného obočí.
Přes dopadající zmatenost, zjišťovala,
že si kolem ní - všemi směry - právě hladí
přízeň několik drobnějších světelných
pablesků.
A na ně vzpurně doráží značně veliký,
něco, jako dračipták - s lidsky smyšlenými,
titanovými křídly, nad až nechutně
štiplavými štíty obrovských drápů -
velebič přítulného času.
To je ale milý soused, nadšeně po chvíli
zanaříkala.
A do toho všeho se zrychleně dobýval peleton
duhově usazených, klokotavých budíků.
Než ale ten nejbližší úderník stačil zasadit
pohlazení, v tichosti ho patrně obludil naviják
směrem od této domácí dimenze..
Se zasyčením se zvedly tepelně vydechující
dveře a drožkař partičku začal opatrně nakládat.
Také Lilian Denisu gentemansky zatlačil do této
nevšední krabice a zasyčel na převažeče.
Mohlo to klidně znamenat vlastně cokoliv,
protože dívka si s touto hatlamatilkou zatím
vůbec nelámala hlavu.
Také to mohl být povel k odjezdu, odletu,
odplutí.
Bohužel, ať to bylo cokoliv, nenabral výsledek
pro slečnu žádného očekávaného zakončení.
"Hned mě pusťte! No tak, odvažte mě!
Tak co? Zkurvení lízanci, budu si na vás hned
stěžovat!!"
Vzápětí ji ovanula vznešná vůně - cvakání
koles parníku, smažení javorových listů a stinný
příslib povzbudivé obrátky.
"Budu si na vás - ", začala pozvolna škrábat
svoje povolující klepítka.
Ano. Ale přesto byla tak desátá, v jinak
poklidném pořadí.
Oddechující odevzdané tváře na lehátkách
před ní s prázdnými výrazy ve tvářích na tuto
její reakci jen tiše zíraly.
Byla připoutaná na jakémsi nemocničním
kabrioletu, na příšerně tmavé chodbě, kdoví kde.
Jakoby z dálky - tak snad několika světelných let -
k ní dolehla drsně vykutaná otázka:
"Co se to tady zase děje?!"
Uvědomila si, že jsou to přece jen její slova.
Začala opět, ale nyní to byl, jak si myslela,
jen vřískavý jekot: "Pusťte mě! Ksakru! Hned
mě pusťte! Já tady přeci nésu doma!", lomcovala
s řemeny, až se vozík s její duší málem převrátil.
Osud už na nic dalšího nečekal.
Rozmáchl se a zabořil jí jakési několika
břité, svítivě ohlodané jehlice přímo do krčních
tepen.
Kolem se objevilo pět dalších nelidsky průsvitných
stínů.
Opatrně ji oddělily hlavu a končetiny.
Zbytek těla zalily modře zavoněným medem.
Zbyla jen šišatá, vazká a odpudivě se rozpouštějící,
hroudkovitá bublina.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 9 bodů
- 4 komentářů
- 3 hodnocení
- 02. srpna 2021, 08:42
- 330 zobrazení
- 0 oblíbené
-
