Z L A T Ý K LÍ Č E K 2.kapitola
Literatura > Vícedílné
Z L A T Ý K L Í Č E K
2.kapitola
Město se historicky vyznačovalo hlavně tím,
že v něm před drahnými desítkami let žilo jen
pár statečných a snad i nepřekonatelně
zatvrzelých občanů.
Ale - pozor!
Ti se kupodivu náležitě množili, budovali po
drobnostech téměř nemožné, až si nakonec
tak nějak přibarvili obyčejný, a až trapně ponurý
život, aby se po příští generace vymanili z šedé
nicotnosti.
A tak se nyní auty přecpané silnice, vůní z komínů
a neustálým pobíháním pulsujících občanů, téměř
drobná vesnička proměnila v poměrně elegantní
a vyhledávané krajské, historicky nadané městské
sídlo.
Stromy vyrůstaly, domy rostly, obyvatelů přibývalo
a do těchto prostor i dále pronikalo povzbudivé
sluníčko.
Také tu ovšem více pršelo, sněžilo nebo foukalo.
Nápadně třpytivý automobil vjel právě do podzemní
garáže jednoho zdravotního střediska, jak se této
strakaté chýši oficiálně posměšně říkalo.
Měla i svoje takové tiché parkoviště.
Takový tajemný úkryt pro místní zbohatlíky, kteří
si v rozmařilosti chtěli drobně zahrávat s občany.
A tak si nechat i částečně veřejně pochvalovat
ty svoje benzínové nenažrance.
To víte, tito chyžní obezřetně vyhřezli z limuzín
a vyjeli výtahem do vyšších pater.
Někoho pokýváním hlavou nakonec i pozdravili.
Pak vyzvedli, co chtěli a zase bezhlučně odbelhali
k výjezdu.
Myslíte si, že právě sem přijížděli pro nějaké
urgentní ošetření?
V tomto případu - omyl!
S panem, říkejme mu pro změnu třeba Tamten,
si jen přáli dorovnat jistě vzájemně dobře míněné
pracovní závazky.
Před pár dny, si milá Denisa pročesávala zamokřené
vlasy.
Zavřela oba vodovodní kohoutky a opatrně
překročila vyvýšený okraj sprchovacího koutu.
Pohladila po zádech nafukovací figurínu, která se
batolila na zarousaných kachličkách pod ní.
Koupelnou se stále jemně vznášela nezvykle
osvěžující pára.
"Ve vaně je krásně
tak mokřím básně
Hošcí se slétají
a tak jim hladím břicha
to je ale vlhko - -"
Odmlčela se, protože ji zaskočil poeticky
neobvyklý konec popěvku.
Malým oknem u stropu začal dopadat kolem
pochromované trubice, na níž byl v kroužcích
připevněn odsouvací, umělohmotný závěs,
první, zatím ne zcela konkrétní sluneční paprsek.
Jak se mlžné kapičky páry stále - až opravdu
mile - objímaly, malý výron světelného louče
se vířivě začal provalovat společně s nimi.
Místy se v něm zaleskly i náznaky okouzlujících
terčíků drceně nepopsatelného poprašku.
Jeho odlesky putovaly místností, jakoby chtěly
přinést vesele vykachlíčkované koupelně ještě
nadanější jevištní výpravu.
Toto štráfující barevné kolo štěstí postupně
balilo stěny, strop, koupelnovou baterii, orosené
zrcadlo, toaletní skříňky, ručníky na závěsných
držácích, podlahu - a nakonec i ještě stále
pružné, pomladě zahnívající tělo.
Z největší diamantové krůpěje se oddělil
pramen lámavě modrozelené, částečně bílé
barvy.
Jakoby se nadechoval se, vlnil se, rotoval
mezi svými souputníky, až po chvíli dorazil
konečně do svého cíle.
"Bože, tydle si, kurva, nemůžu na sebe
zase vzít -", naštvaně vzdychla a zasunula
věšák s jakousi variací na asi padesátileté
děvčátko, z milého, patrně gangsterského
filmu, do pozadí skříně.
Zamrečeně pohlédla do zrcadla, zabudovaného
do pestře tapetovaných dveří.
Začala se přehrabávat v další nabídce, kterou
se jí podařilo za léta nashromáždit. Hlavou se
ji mihla představa, která se stala rázem velice
neodbytnou.
Vytáhla ramínko s nenápadnými odstíny krve
probarveným kompletem.
Byla to taková, vcelku nenápadná, mladistvě
okrajová kombinace.
Bílé, tvrdě obtažené kalhotky, k nim kratičká,
přiléhavá sukně a to vše bylo obaleno delší,
oranžovou, rozevlátě průsvitnou halenkou.
"To by šlo -", pochvalně zakvedlala hlavou.
Ozval se zvuk telefonu.
"Ááále jóó - za deset minut budu před bránou!
Jóó, počkej! Dyť už se valím!", vztekle potřásla
přifutrovanými řasami a rudými drápami
si prohrábla zamodralou tvář.
Mládenec se ale jen tak nedočkal.
Měl tvrdšího konkurenta.
Blýskavé krůpěje se popohnaly k činu.
Výhněty světle pulsující oranžové barvy
se blížily a blížily, začaly pozvolna hebce
omotávat prameny Denisiných vlasů,
až se dočista přisály ještě níž - až k hlubině
jejího vědomí.
Právě v těchto okamžicích, se na jižní část
města, začala hedbávně snášet osvědčeně
štědrá, elektromagneticá chumelenice.
Tiše podala skrze domy, parky i ulicemi.
V tomto resortu to však nebylo až tak neobvyklé.
Místní tomuto jevu, s pokřivenými úšklebky, říkali:
"Náš řezník -".
Bylo jasné, že se v podloubí svých domovů,
někteří i na pochůzkách, jiní v úvrati svých
zaměstnání, přizpůsobivě chystali na vítězný
úder.
.
Snad to spase i moji rodinu!?
Děti?!
Budu to já!?
Bude to naše auto?
Bude to celá moje fabrika?
Naše zoologická zahrada?
Nebo snad celá naše ulice!?
Po chvilce krutého zasnění, se místy
vybatolilo jen a jen rozmařile klikaté
ticho.
Ale také poněkud projímající se nevraživost.
Tentokrát ten příliv nebyl přece zase
tak burcující.
Lidé pozavírali okna, psi přestali štěkat,
pošťáci se rozloudali ke schránkám
a větřík se dal do jinak nenápadné očisty.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 9 bodů
- 4 komentářů
- 3 hodnocení
- 28. července 2021, 08:50
- 348 zobrazení
- 0 oblíbené
-
