ZLATÝ KLÍČEK
Literatura > Povídka
Z L A T Ý K L Í Č E K
1.kapitola
Jak se říká - měla velice bohaté rodiče -
a tak se nyní znuděně chystala překrásná
Deniska vystoupit, kupodivu, z večerního
taxíku.
V mysli se ji právě zatřepetal manžílek,
který se patrně právě bojovně skláněl
nad těmi svými matlavě architektonickými
čáranci.
Těmi jeho pitomými mozkovými neurony
se motaly obludné záchvěvy - kdoví čeho?
Zachvěla se.
Brrrr, bohulibec!
Mašina zastavila.
Řidič vybral s poděkováním i hezké všimné.
Vystoupil, aby svižně oběhl vůz a otevřel
slečně dveře.
Smetla si se šatů drobky čipsů.
Po chvíli se už se k ní lísal pohotový
hotelový sluha, který se očekávaně
přiřítil ze stínu výrazně prosvětleného
vchodu.
"Prosím, milostivá slečno -", nabídl ji
vlhkou dlaň, aby snad mohla pohodlněji
vystoupit.
"Díky bobíku!", ani na něj nepohlédla.
Muži se na sebe chápavě zadívali.
Taxík vyrazil zpátky k městu, pikolík do
podloubí a kráska k hotelové recepci.
"Pokoj číslo?", pohlédl na ni, " Pardon,
šak huž víte, že vážená -", zašišlal
hotelový majordóm, kterého zasvěcenci
trápili pod zkratkou Colonel.
"Díky, strýcu!", odpověděla s poněkud
netypickým náznakem úsměvu.
"Milostivá, jen váš Colonel", vycenil
na ženu svítivý
chrup.
No prostě, jak už to také někdy životě
bývá!
"Máš koření?!", udeřil na smrtelně
vyděšeného shrbence sympatický chlapík,
se snad až ocelovými lanky protkanou
tváří.
"Cože, brácho?"
"Prostě many! Nehraj divadlo, ty stavitelská
kryso!", vykřikl mu do tváře macatý zabiják.
"Nemám nic víc, než sem vám už dal -", začal
se opět silně třást, "ale -".
"Tak dost! Už žádný ale, blbečku! Měls dost
tájmu, takže - ?"
"Čeho?", vydralo se z roztržených úst
architekta.
"Tájmu, ty vole," zařehtal se chasník,
"- času, ty nulo!", vykřikl silák.
Nastalo vyčkávavé ticho.
Ale ne zase tak nepřiměřeně dlouho.
"Dejme tomu hovnu už láást táájm, neéé -",
zapálil si doutníček, "a pak se ho nějak,
ale laáást a sáájmpl, zbavte", vstoupil
do konverzace sám, patrně šéf, který tiše
sledoval výjev z mírně přetopené komnaty
svého opulentního automobilu.
Zabroukal elektromotorek, okno u vozu zabzučelo
a vyjedlo vzhůru.
Auto mírně zacouvalo, otočilo se a vyjelo
z pavučinami obrostlé haly.
Nazelenalý odstín se zaleskl v ranním slunci.
Zlehka se silniční křižník přehoupl přes kruté
nerovnosti příměstské silnice.
V téměř tichém rytmu zamířil k oprýskanému,
panelovému domu, téměř uprostřed historického
středu města.
Příští ráno bylo pro milou Denisku stejně
kruté, jako i většina těch - v poslední době -
bezstarostných.
Byla prostě zdravě upocená, unavená, vyspale
nulová.
A tak říkajíc - načisto a báječně zavadlá.
"Tak já měl dost, jak to říkal, tajmu?",
zašeptal si výhružně pro sebe a olíznul
si krůpěj krve, která se mu začala krabatit
na kůži.
Co naplat. Odkousl si kousek nehtu.
Uslyšel hlas své ženy.
Vykřikla: "Drahouši, naval už konečně vidličku",
a podepřela si hlavu o vztyčené zápěstí.
"Moment, Denisko, jen co domaluju třetí interiér - ",
odpověděl a právě v ten okamžik ztratil souvislost
myšlenek.
"Tak, jak dlouho budu ještě čekat?"
"Už běžím!", velice pomalu vstal od klávesnice
počítače a zamířil ke kuchyňské lince.
Prudce otevřel zásuvku příborníku.
Do sebe vrážející nože, lžíce a vidličky, vydaly
ocelově chřastivý zvuk, který ho, není známo
proč, přinutili k sevření snad všeho, co měl
v těle zatím stále k dispozici.
A, kdoví proč, právě v ten okamžik vše povolilo.
Před očima se mu rozsvítila jakási vesele kmitající
duha.
Různé, stylově rozmístněné keříky, popínavé
rostliny nebo i pichlavé sukulenty, kterých byla
jídelna vpravdě zahlcená, se roztomile rozvlnily
ze strany na stranu, jakoby je ovanul svěží růstový
stimulant a ofouknul je k radostnému povzbuzení.
Muž vystrčil roztřesenou ruku do prázdna.
Duha se rozdělila na několik částí.
Ta červená mu rychle prostoupila přes serpentýny
přímo do rozjíveného mozku.
"Ále, jistě -", usmál se a hrábl do vedlejší zásuvky.
V ruce ucítil vysušené držadlo kuchyňské sekerky
na dělení kostí.
"Tak, bude to!?", uslyšel neodbytný skřek ženy,
která začala právě mlátit stříbrnou lžící o broušenou
vázu s nádhernými růžemi.
"Už ji nesu, drahá -", pochválil přítulnou rudou zář
kdesi v hlubině času.
A plíživým tanečním krokem vášnivého plameňáka
elegantně vykročil.
Nad hlavou se mu konečně rozsvítila už měsíce
jen ponuře blikající pestrobarevná žárovka.
Po obrovském okně, s překrásným výhledem na
rybníček uprostřed snad nikde nekončící zahrady,
tak dva metry před jídelním stolem, se rozvláčně
začaly sunout cákance zahustlé, rudé tekutiny.
Žena na ten odporný výjev jen zírala s prázdně
unylou nezáživností. Snad svůj životní konec
někde v hloubi duše očekávala.
Její skelné oči patrně vyhlížely kamsi do ticha
budoucnosti.
Pan architekt, místní domén, říkejme mu třeba
Onen, opatrně vyhlédl ze dveří.
Všude kolem byl však naprostý, jak se říká,
klid a mír.
Nahmatal u stěny za sebou připravené
zahradnické koště.
Přes hlavu si přetáhl nepromokavou kapuci
a vykročil do prozatím přívětivého deštíku.
Akce mu trvala tak přes půl hodiny.
Po chvíli pečlivě zametl cestičku na straně
chodníku, která vedla tak do půlky od vjezdové
brány, až po moc neudržovanou odbočku
k altánku.
Měl prostě takový nějaký smysl pro pořádek.
Pak se, téměř po špičkách, vrátil.
Déšť sílil.
Padající listí a zvedající se vítr mu naháněl
do tváře spršky záchvěvy mravenčení.
Složitým postupem nakonec vytáhl ze sklepa
veliký igelitový pytel.
Ovšem, nacpat do něj, stále se v křečích
zmítající tělo, bylo prozatím - podle něj -
to nejzázračnější.
S tělesnou náloží kličkoval zahradou a poctivě
si stíral předloktím pot z čela.
Ale, mimo šelestů rodícího se opravdového
lijáku, byl všude kolem jen a jen prosvítající,
neobyčejně žádoucí, alespoň výlev dočasné
vláhy.
Ano, byl to nadměrně suchem a ždímanými
mrákotami ovládaný kraji.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 9 bodů
- 3 komentářů
- 3 hodnocení
- 21. července 2021, 08:54
- 389 zobrazení
- 0 oblíbené
-
