R E P E T E - 2.kapitola
Literatura > Vícedílné
R E P E T E
2.kapitola
Když Kity ospale vystoupila z vlaku, vyhrnula
si rukáv a podívala se na náramkové hodinky.
Zahnula za roh ulice. Pak ještě za další -
panebože, co se to děje! - málem vykřikla.
Téměř přímo před ní ponuře vyčkávalo několik
civilních, ale i řádně označených, policejních
a jedno hasičské auto.
U některých se točily na střechách karosérií
modré, u jiných oranžové, ba i červené signální
majáčky.
Rozběhla se. Před páskou, která ohraničovala
vstup do budovy, ji nekompromisně zastavil
policista.
Musela ukázat svůj pracovní i občanský
průkaz.
Pak si ji u vchodu přebral vousatý mladík, který
sem připutoval patrně až z nějakého vzdáleného
města hříchu.
Měl matně hnědé, žoviálně vypasované sako.
K němu žlutou, červenozelenými kosočtverci
svěženou kravatu - a chyběl mu na téměř
geometricky přítažlivě obdélníkové hlavě
k modré košili už jen notně výstřední kovbojský
širák. Nebo prudérní Napoleonova čepička.
Vyjeli výtahem do prvního patra.
"Posaďte se!", byla první vyzývavá slova, která
se k ní dorazila od stolu generálního šéfa.
Ale nyní se za nimi rýsovala naprosto jiná
persóna. V tom okamžiku na ni dopadla jakási
nepochopitelná úzkost.
"Nás se nemusíte přece bát - pokud jste neudělala
nic protizákonného - milá slečno?, rázem ji pohladil
zdánlivě hřejivý tón. Dokonce se na Kity i usmál.
"Pokud nám řeknete všechno pravdivě, nemusíte
se přece ničeho bát, že -", zaťukal významně
svoji propisovačkou o výpravný stůl.
Po půlhodinovém rozhovoru byla opět,
v doprovodu mladého, exotického policisty,
propuštěna.
Před budovou se pak oba vzájemně ještě chvíli
oddávali příjemným, probouzejícím se slunečním
paprskům.
Dokonce to chvíli znamenalo, že si vzájemně
nakonec i políbí ruce.
"Shrnem si to -", poznamenal vyšetřovatel
k několika spolupracovníkům, kteří se nyní
zadumaně potulovali kolem, nebo se mysticky
opírali o dřevěné táflování místnosti, a vzhlédl
od svých poznámek.
Jemně zakašlal: "A tak, než k nám přijde
další svědek, vypadá zatím situace asi takto -
svědkyně Holá potvrdila, že v doprovodu Miloše
Nováčka, bezpečnostního pracovníka podniku,
byla vyzvednuta v bance požadovaná hotovost.
Pak byla částka bez jakýchkoliv komplikací
donesena do kanceláře generálního ředitele.
Tam ji, v jeho přítomnosti a kontrole, vložili
postupně do trezoru. Potom se všichni rozloučili.
Vrchní pokladní odešla na vlak a odjela domů.
Osprchovala se a šla spát.
Překlopil několik stránek a vzdychl.
"Výslech maršála - tak většinou říkají tomu
Nováčkovi - v podstatě nic nového.
Odešel do restaurace za rohem, dal si večeři -
smažený sýr se šunkou. Po jednom malém,
nealkoholickém pivu, zamířil ke svému autu
na parkovišti, nastartoval a nakonec i odejel
domů.
Ráno se probudil - a je tady. Ověřit!", zakýval
do dřevem vykládané podnikové komnaty.
Když do kanceláře vešel ředitel, pohlédl na "svůj
generální, starodávný, leštěný stůl", na muže,
který se doposud rozvaloval v jeho polstrovaném
křesílku, na čele mu prudce vystoupily kapičky potu.
Co mu však zbylo? Utéct přece jen ztěží nemohl.
S nechutí potvrdil průběh včerejší akce
s ukládáním financí do firemního trezoru.
"No - tak znovu dobře, pánové ", jen ztěží ovládal
svoji všestrannou nervozitu.
"Ráno jsem přišel do práce. Sako jsem pověsil
do skříně, zašel jsem na toaletu, vrátil se -
a teprve potom jsem uviděl v rohu za dveřmi
otevřený a poté i dokonale vyprázdněný trezor.
Zavolal jsem teda hned na policii," podotkl
téměř s odporem, "a vy ste tu byli přesně za půl
hodiny", přejel pohrdavě pohledem téměř celou
místnost, včetně osoby za jeho stolem.
"A mně zmizelo pár drobasů na výplaty tak
stovky mých zaměstnanců, ale - především -
platina, diamanty a fůra zlata na půlroční výrobu!
Chápete to, soudruzi - ehm, pánové policistí?!"
Patrně se lekl svého návalu zuřivosti:
"Promiňte, příslušníci naší lidové armády -",
poškrábal se na mokvajícím čele.
Vyšetřovatel přešel tento celkem trapný výpad
přiměřeným smečem. Pohlédl na svůj mobil,
který ležel na stole před ním: "Máte to tady
opravdu hezké. Můžu si od vás zatelefonovat?".
V mírně neuspořádaném bytu na okraji města
zatím Hyneček s taťkou, ještě v poklidu - jako
většinou v roce - pospávali.
Ten mladší se dokonce culil, jako malé dítě.
Patrně se mu zdálo o něčem velice veselém.
Tatík se chvílemi zamračil. Občas se ohnal
rukou, málem se přitom několikrát píchl i do
cukajícího se víčka.
Kdyby jim oběma tak někdo nad nimi mohl
zabrousit hluboko do nitra jejich hlav!?
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Body od neregistrovaných
Autor
Kai- 6.6 bodů
- 9 komentářů
- 2 hodnocení
- 2 hodnocení neregistrovanými
- 14. června 2021, 09:15
- 347 zobrazení
- 0 oblíbené
-
