R E P E T E - 1.kapitola
Literatura > Vícedílné
R E P E T E
1.kapitola
"To není možný!", vykřikl vzrůstem nejvyšší
mugl a hodil něco, co by mohlo vypadat, jako
karta, na stůl.
"Tak to je zase muglén, mugle!", zamračil
se další mugl a pohladil si poněkud šišatou
hlavu, "čím budeš dál dorovnávat?", pohlédl
mile na ztrápeného souseda Hablista!", nastala
téměř netradiční pomlka.
Ne, nebyli to žádní typičtí muklové, byli to
prostě naprosto jiná stvoření.
"Co takhle pauza na macíka?", pohladil si
křídovou tvář protáhlý mugl, "už mě začíná
žehrat."
"Grandy hobly!," protáhl si krk přihrbený mugl.
"Hoblista!", připojil se k nim gumový tvořivec,
"já mám fušů plno - ale, málo klibšó - ?
Bafnu si taky s váma -" zaškemral a doplnil
si cosi, co mohlo vypadat, jako blýskavé karty.
"Hned se vrátím -", zvedl se velikán a zmizel.
Trio se tázavě začeřilo.
"Vypadni už konečně vod tý bedny, Hynečku!",
vykřikl vztekle jeho otec, který tak přes dvacet
minut netrpělivě přešlapoval u dveří zatemnělé
komůrky.
Částečně ho ovšem rozptylovalo žvýkání téměř
nedobytné chlebové kůrky.
"Fotr, ještě vydrž, už mně běží poslední kódy!",
svěřil se svým zádům vrcholně soustředěný
synek.
Monitor počítače se na chvíli zatemnil.
Tatík se přišoural a koukal zmateně vstříc
zrnícím se vlnkám na obrazovce.
Poskakovaly, jako by s nimi mlátil nějaký
vzdálený bijec.
Výpadek se rozptýlil a Hynkovi odkápla
dlouhatánská slina přímo na klávesnici.
Nutno poznamenat, že tito dva nebyli žádní amatérští
elévové, ale - a hlavně ten starší, věky protřelý bard -
měl svých bytelných zkušeností na plně nadívané
bedny.
Prošel si pořádnou školou zajímavých poznatků.
V mládí se mu podařilo nedokončit jakousi, jak se
psalo v dokumentaci, vysokou školu, vojenská služba
ho těsně minula pro nekalý zdravotní stav - jak bylo
také aprobačním úředníkům známo.
Ale do kriminalistické historie se zapsal jen v poměrně
nicotných poznámkách na okraj.
Pravidelně se bohužel vždy nechal zavírat pro něco,
co téměř nestálo za to. Lidově řečeno - vlk se nažral,
ale koza povyrostla.
Bavilo ho, jak elegantně mátl své okolí.
A malý synek byl dojista bystré a pozorné dítě.
Jako vedoucí účetní známého, značně
prosperujícího šperkařského výrobního
celku, to neměla slečna Kateřina Holá,
kterou téměř nikdo v podniku nenazval
jinak, než Kity, většinou tak jednou
do měsíce náladově lehké.
"Šéfe, já už nechci!", prosila s výrazem napětí
generálního ředitele, který ji hladil po vypnutých
zádech.
"Ale, ty moje žížalko, vydrž, dyť se zase tak
moc přece neděje -", uklidňoval ji melodický
hlas.
Poškrábal se na prošedivělé hlavě: "Nebo
mám s tebou poslat půlku armády?"
Otočila hlavu od počítače a zadívala se
mu přímo na špičku jeho kostnatého nosu,
na vystouple pokřivené ušní lalůčky - a snad
také pronikla až do posledního neuronu svého
mladického těla.
"Karlíčku, to sem si jenom dělala srandu.
My to zvládnem. Maršál a já - s hrůzou, ale
normálka, jako obvykle - ".
Monitor počítače vyhodil jakési čáry máry.
"Co se to děje?", zarazila se, "Podívejte,
šéfe, že by vypadl internet!?"
Chviličku hltala tyto čáry máry, než ji ředitel
začal pročechrávat velice mizivou, podajně
koženou sukýnku.
Na energicky osvětleném ciferníku hodin nad
vchodem do banky se veliká rafika blížila k páté.
Viditelně nervózní Kity vstoupila do budovy.
Zívající úředník, téměř po obvyklé pracovní době,
ji přednostně vyplatil sumy, o něž bylo předem
ohlášeně firmou požádáno.
Ale chvíli se to v soukromé místnosti banky
pochopitelně vleklo.
Před finanční oficínou na ni netrpělivě čekal
pan Nováček, festovní chlapík z osobního
oddělení fabriky, kde oba pracovali, aby ji
z bezpečnostních důvodů doprovodil.
Občas vypomáhal jako takový sekuriťák,
zvášť při přenosech větších hotovostí.
Ozbrojil se tedy trpělivostí a svoji soukromou,
dvanáctirannou kochlerkou.
Také ovšem - jako bývalý počítačový programátor,
který ovšem stále naplňoval svoje předchozí
velitelské iluze a kdy mohl, tak trýznil svého
domácího matematicko-fyzikálního kámoše,
se navíc vybavil i zbrojním průkazem a sprejem
se slzným plynem.
Právě dnes měl hlavu navíc přeplněnou čímsi,
čemu ve svém podvědomí říkal bystrá mlha.
A vzhledem ke svoji ustavičné rýmě, také sadou
několika jemných ubrousků.
Společně s Kity, pak oba, vcelku bez úhony -
až na maršálovu zablácenou pistoli, která mu
vypadla do bláta, když vytahoval z kapsy utírák,
dorazili zpátky k bráně podniku.
Za tiché účasti generálního ředitele naplnili
trezor úhlednými štočky bankovek.
Pěkně se vyjímaly vedle elegantních skříněk
s diamanty, zlatem a platinou.
Kity pak pozorně sledovala, jak ředitel přejížděl
pohledem obsah. Nakonec, když otáčel kolečky
zámku, aby byl proces uzamykání trezoru správně
ukončen, si oddechla.
Nováček přistoupil ke skříni ve zdi, otevřel ji
a pohladil několik barevných tlačítek na několika
blikajících ovladačích.
Otočil se a pohlédl na ředitele.
Ten pokýval hlavou, a bylo pro dnešní večer hotovo.
Bezpečnostní proces byl zapojen. Všichni pak
podepsali několik důležitých dokladů k tomuto
procesu. Kamery, čidlo pohybu i systém hlučnosti -
no, a mohli jít všichni tři konečně v klidu domů.
"Je zima. Sprav si čapóch!", zašeptal tatík Hynkovi.
Dorostenecký atlet se přikrčil a poslušně si přetáhl
návlek až téměř přes uši.
Oba zpozorněli. Uslyšeli razantní poťukávání
dámských podpatků.
Kity se rozběhla, aby se ještě pokusila stihnout
její k odjezdu připravený motorák.
Ale marná snaha.
Zasyčela vzduchotechnika, dveře se zabouchly,
dieslový motor zvýšil otáčky a vůz vyrazil, právě
když přeskočila první schodek tichého nádraží.
Něčí ruka ji zachytila.
"Ruce hore!", zašeptal s úšklebkem malý
výrostek a zapíchl se poskokem ženě přímo
do cesty.
Jeho otec beze slova vytrhl Kity ruku z kapsy.
V ní svírala pomačkaný papírový smotek, který
měla připravený k předání.
"Blbečci -", vyhrkla a po chvíli zamířila k tlumeně
vydýchané čekárně, aby počkala na tradiční rychlík,
který by ji přiblížil jen pár kroků od jejího poklidného
domova.
Následující ráno, právě když mladá pokladnice
míjela několik oprýskaných garáží po straně parku,
ze stínu, hned vedle několika doprovodných keřů,
zaznělo z dálky táhlé skřípání vlakových brzd.
Její první ranní rychlík se s hlasitými signály blížil
ke stanici.
Žena, které se kamarádsky neřeklo v okruhu
jejich známých jinak, než Kity, udýchaně
doběhla do téměř prázdné nádražní
budovy.
Zbývalo ji už jen tak něco pod minutu, aby
téměř vyčerpaně dosedla do reklamními kýči
umělecky vyzdobeného vagónového interiéru.
(pokračování)
¨
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Body od neregistrovaných
Autor
Kai- 6.3 bodů
- 10 komentářů
- 2 hodnocení
- 1 hodnocení neregistrovanými
- 11. června 2021, 09:05
- 371 zobrazení
- 0 oblíbené
-
