V Ý L E T - 3.kapitola
Literatura > Vícedílné
V Ý L E T
3.kapitola
Bylo jich pět.
Pavelou, Kamlú, Vanessa - kterou všichni
nazývali podle bývalého kamaráda Viléma,
který se vzdálil před lety kamsi daleko -
a Vilagína.
A poctivě systematický Jín.
Ty dívky a chlapci se hledali,
až se pochopitelně museli
konečně i najít.
Takto je souvěrci na všech minulých setkáních
fanatických nadšenců o astronomii, historii,
o speleologii i o vznešeném povídání kolem
a kolem toho všeho, brali mezi své.
Měli téměř stejné názory na cokoliv, co se
dělo ve společnosti kolem nich, ale především
si byli zajedno v náhledu na faktické předpoklady
pozemské budoucnosti.
Například Villagín si byla jistá tím, že předkové
přiletěli na Zemi z Aproxnea.
Ten tvor si byl dokonce ochotný, ve vypjatých
okamžicích odvážně připustit i planety ze
vzdálenější směrů.
No a Kamlú souhlasil s Jínem, že je to částečně,
nebo i zoufale nepřesné.
Kamlú tvrdošíjně zastával názor, že kryogenní
buňky předků-zakladatelů, dolétly v pouštních
vírech ze severu na jih prostě jen a pouze
z rajských zahrad pod příkrovem Antarktidy..
Jín z toho nebyl ale vůbec nadšený.
Prozatím tedy jen hájil svoje domněnky,
že - podle celkového stavu bytí - jsme se
museli všichni jaksi rozšiřovat z jádra.
Tento názor téměř sdílel i Pavelou, až nato,
že se tito přátelé zatím nebyli schopní
dohodnout, co je to v tomto případě to jádro.
Čím déle byl Pavelou trápen rozbory svého
přesvědčení, co je to vlastně to pravé jádro, tím
víc si Vanessa přenášela do svého cestovatelského
sešitku shluky kuliček, nepravidelných obdélníků.
Nebo si do rohů papíru dokoce vpisovala jakési
neznámé a tudíž chaotické snůšky něčeho,
co mohlo vypadat i jako zmačkaná želatina.
Copak? Pavelou -?!
Tento neodbytný šamstr a vyklízeč - tedy tento
peota svých často nadlidských říkanek - kterého
poctivá část všelijakých posluchačů považovala
za geniálního, vypadal zasmušile. Že by stále
přemýšlel nad neskutečným voláním dálav?
No, například jeho slavný bonmot:
"Temně hučí, taťka fárá".
S částí ..." nad hlavou hlučí Niglikára," to bývalo
u těch kritičtějších kolegů horší.
Kterým podzemním dobyvatelům zuří nad jejich
bytelnými krunýři Niglikára!?
Pak ovšem byla naprostým nepochopením,
o jisté nadmíru veselé satirické nadsázce
textu, závěrečná pasáž: "...jako když se beton
párá".
Někteří z vnímatelů kroutili hlavami. Jiným se
to zdálo naprosto běžné. Vždyť tuto stavební
směs přece občas dělili nožnicemi!
Inu, ať tak, nebo tak - Mistr Jín zatím bloudil
budoucím pracovním žitím pravidelně a včas.
Byl už totiž inženýrským elévem.
A svoje vysněné příští povolání by za nic
na tomto světě neměnil.
Alespoň mu to tak občas v současnosti připadalo.
Vilagín byla jedním z těch odvážných, kteří řídili
v obrovském prostoru - kterému se všeobecně
říkalo velín - vlaky, kam až zrak jejích bosů,
z komůrky u stropu haly mohl dohlédnout.
Pavelou znal město, jako svoje boty. A také auta,
jako svoje boty. A dokonce, jak si myslel, i planetární
obyvatele, jako svoje boty! Nekouřil, nepil, ale měl
rád na míle společných cest moc nehledící rozmařilé
zákazníky.
Byl taxikář.
A - nakonec - Kamlú.
Ale, v tomto případě to bylo až příliš jednoduché.
Byl doručovatel zásilek.
Tak tedy roznášel různé nabídkové výzvy, letáčky
všech možných výrobních uskupení, rozmarné
kupóny na lákavé rozptyly mysli a také poštu.
Tedy - takto vcelku vypadala tato skupinka
pomladších, sympatických a svěže odhodlaných
kovbojíčků.
Ale, kde se stále ukrýval Míňo?!
Kdo je vlastně ten zázračný chimér?
Nyní to ovšem pro skvadru nebyl ale ten hlavní
problém.
Jejich obrušující se těla zpomaleně začala
rotovat prostorem, jako v trubici při sání
nepřekonatelně výkonného vysavače.
Slunce se konečně začalo v termálních vlnách
rozplývat. Místy až do náladových, přesto
harmonických výtrysků.
A tak pochopitelně naše výzkumná marmeláda
nemohla tušit, že se mezitím jejich pozemský
elipsoid změnil v nicotné součásti číhosi
vesmíru.
Planeta Země v trhavých úlomcích mizela
v konečném dalším kole nenávratnu.
Že by další únos!?
Kdesi nad jejich hlavami zanaříkaly jakési
obludné pulsy budíku?
Či kdesi v hloubce kolem nich pyžlali dásně
hladovci?
Nebo se probrala odkyselená tovární siréna?
Nebo se přehnaně roztančili kostelní holoubci?!
Jín, Vilagín, Kamlú, Vanessa a Pavelou
se začali pozvolna propracovávat k dalšímu
kosmickému poznání.
Pomaloučku se jim nerytmicky nadzvedával
hrudník.
Srdeční tep, z rytmu záchvatového hopu,
se v akcentech měnil na pochodové
přírazy rázných přehlídkových šiků.
Vytřeštili na sebe vzájemně své pohledy.
Netrvalo příliš dlouho, aby všichni nezjistili,
že jsou každý kdoví kdo.
"Ty, Kamlů, to bylo cosi!", vykřikl Kamlů,
když se s tápavým úsměvem zabořil
do zmatené tváře Pavelů
"To teda jo, Pavelů!", ušklíbl se Pavelů.
Bohužel všem neobvyklá záměna
prostoupila téměř celý zbytek jejich
dalšího života.
Vanessa se proměnila na Vilagínu,
Vilagína na Vanessu, a Jín ...
Psychiatrie má ovšem již dávno svoje
propracované léčebně-stabilizační
metody.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Body od neregistrovaných
Autor
Kai- 7 bodů
- 2 komentářů
- 2 hodnocení
- 3 hodnocení neregistrovanými
- 02. června 2021, 08:41
- 331 zobrazení
- 0 oblíbené
-
