V Ý L E T - 2.kapitola
Literatura > Vícedílné
V Ý L E T
2.kapitola
Když na konečné tramvaje vystoupili a obloha
se začala taky už pořádně temnit, zrychlili.
Na odbočce do nově, hustě výrostky jehličnanů
osázené stráně, se vydali po úzké stezce
do prudkého stoupání, které mířilo mezi nepříliš
schůdné skalní rozsedliny.
Překvapilo je, jak se ploché oblázky mohou
velice rychle změnit ve strmé jehly mířící
vysoko k nebi.
Tuto pěšinku snad používali jen občasní
sebevrazi, nebo neznalí turisté, aby se po
ušlapání několika desítek kroků, zase mohli
s nadávkami vrátit zpět na odbočku, odkud
původně vyšli.
Po půlhodinovém stoupání se partička
vyčerpaně zastavila.
Jín si posunul na rameni futrál s kytarou
a vytáhl z mošny baterku. Zamířil světelný
kužel do skalní průrvy přímo před nimi.
Byli u cíle.
"Tak jo, právě včas. Dál bych už nedošla!",
vzdychla Vilagín a odevzdaně upadla na zadnici
mezi neforemné balvany.
"Mám hrozný hlad, přátelé - jako jarní medvěd!
Dejme dásním trochu kvaše -", vydechl schváceně
Jín a obrátil významě svůj pohled k nebi.
Posedali si kolem hrbolatého plácku před vstupem
do tajemně ponuré díry.
"Jasně, sem taky pro. Ale nevybalíme napřed
stany?", neodpustil si poznámku k situaci Pavelou.
Začal odmotávat s vršku batohu srolovaný válec.
"Napřed mu připravíme dary, ne - ?", ozval se
Kamlú a vyrazil ke svému pytlíku.
Obrátil ho dnem vzhůru, vytřásl z něj podivné
přísady pro opravdu nebývalé menu: na zvlhlé
kamení dopadlo tak kilo pravé svíčkové, několik
filetů telecího zadního i kostnatých hovězích
přebytků do případného vývaru, ale také potrhané
části čehosi zeleného, červeného i nažloutle
bobtnavého.
Vilém po chvíli přidal několik nestandartně
pokroucených kolejniček a lokomotivu
i s několika orousanými vagónky, pět
podivných autíček, asi stejné množství stále
plně kulatých rajčat a šišatých dýní, chomáč
několika zachumlaných svíček z ozdoby
vánočního stromku a ošmatlanou podkovu
pro kdovíjaké štěstí.
Malá hranice křupavě vyschlého proutí
se začala s vytouženým, a nakonec i milým
praskotem, rozhořívat.
Drobné nadílky našedlého kouře vylétaly
vzhůru, aby se vzápětí rozplynuly ve vůní
zasmrádlou nicotu.
Ohnivé jazýčky se ale postupně zvětšovaly.
Na jejich místě se po chvíli opět - z ničeho
nic - objevily daleko slibnější, lákavě hřejivé
jazyky skutečných plamenů.
Partička nakonec všechny dárečky nahrnula
do velikého vaku, z kdoví čí vydělané kůže,
který byl jehlovitě spletený z s podivným,
režným povlakem.
Na téměř rytmické povely ke kolektivnímu
pohybu ho nakonec dovláčela až k jezírku,
které se v osvitu baterek blýskalo asi za půlkou
cesty za vstupem do skalní jeskyně.
Z jeho dna začaly okamžitě stoupat k hladině
drobné bublinky, které se postupně měnily
ve výrony zvětšujících se koulí, naplněných
čímsi velice omamným.
Partička se - patrně konečně po téměř horském
výstupu - začala pořádně histericky nadechovat.
"Měls pravdu! Konečně -", ulevil si Jín, když
rozsypávli kolem tůně pestrostí zátěže přeplněný
obsah, " ha,ha - Miňo už začíná bublat!"
"Do prdele! ", vykřikl Kamlú a přetáhl si přes
nos část rukávu, "to je ale rygol!"
Bleskově se otočil k východu z jeskyně,
na kterém lákavě pulsovala záře vzdáleného
táboráčku.
Nemusel ani tuto poznámku opakovat.
A tak za několik desítek vteřin všichni
doběhli zadýchaně k ohýnku na plato
před vrcholkem skály.
Zírali na východ za nimi.
"Přijde Míňa za náma ?!", vzdychla Vilagín.
"Co když shrábne pomlázku a zase se
ponoří?", zaváhal Pavelů podivně skřípavý
sopránek.
Toto kvinteto už mělo buřtíky nabodané
na hrbolatých proutěných jehlicích.
Dva sportovní stany se v nárazovém
větříku pohupovaly a nad skálami se právě
chystaly k vynoření lesklé otřepky leskle
svádivého Měsíce.
Jín pohladil kytaru a zatlačil mazlavě do strun.
Ozval se místy nadšeně sourodý akord.
"Hezký!", pochválil ho kdosi, kdo měl právě
v uších mírně provlídnělou hluchotu.
"Díky - ", pochválil se Jín a sáhl do ladících
kolíků dvanáctistrunky.
"Temně hučí, taťka fárá - nad hlavou je říčka
stará - ta si hlučí, ta si hárá, jako když se beton
párá...", chlapci se postupně přidávali k jejich
oblíbenému popěvku.
Čas ubíhal a hvězdičky se na obloze - vzdáleně,
nepostřehnutelně - pošklebovaly.
Pátrači si olizovali umaštěné prsty a s chutí
vytírali zbytky hořčice z umělohmotných
misek.
"Ach, ta příroda! Ta kouzelná hořčice, ten
voňavý bymzík, ta křupavá kůrčička! Ty šťastné
planetky -", dal se do hlaholu ochraptělý Pavelúv
baryton.
"A hvězdy! Že?", neodpustil si Jín.
"Psst!", náhle zašermoval oběma rukama
Világoš.
Pohlédli na něj.
"Přijde! Musí nám aspoň poděkovat, ne?!",
řekla váhavě Vilagín.
Hoši na ni tázavě pohlédli.
"Psst -", začaly k nim prokluzovat jakési
chlácholivé přítulné vjemy.
Jistě. Nebo se to jen ozývaly myšlenky
skal?
Nebo se to blížilo jen pravidelné poťukávání
dopadajících odérů kdovíjakého plynu, který
k nim mohl doléhat až z vlhkého nitra jeskyně?
" Slyšíte? Že by to byl konečně Miňo?"
"Už přichází - ", zašeptala odhodlaně Vanessa.
"Hmm", pokřižoval se Vilagín, tato málomluvná
dívka-nežena.
Všichni, jako na povel, se proměnili
na dokonale natvrdo převařené kamení.
" Cítím ho! Už je tady Miňo!", zachvěl se
Pavelou.
" A je to tady!" zašeptal Kamlů.
"Proboha!", vykřikl nadšeně Jín.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Body od neregistrovaných
Autor
Kai- 6.3 bodů
- 3 komentářů
- 2 hodnocení
- 1 hodnocení neregistrovanými
- 28. května 2021, 09:04
- 328 zobrazení
- 0 oblíbené
-
