V Ý L E T
1.kapitola
Byli jich pět.
Pavelou, Kamlú, Vaness - kterou všichni
nazývali podle bývalého kamaráda Viléma,
který se vzdálil před lety kamsi daleko -
a Vilagína.
A poctivě systematický Jín.
A právě dnes, což znamenalo pátek,
se pravidelně scházeli v pět hodin
v hospodě U hasičů.
"Milá dámo a pánové, ptám se skoro
jako vždycky - proč se tomu tady říká
U hasičů?", byl, jako už téměř tradičně,
prakticky otvírací projev Jína.
Kamarádi na sebe, jako téměř vždy,
pohlédli a na tvářích se jim objevil
tu a tam i veselý úšklebek.
"Jíne, místní mluvili o tom, jak už všichni
víme, že to tady před desítkami let
mohutně vyhořelo."
"Tak - a jediný, kdo ten masakr přežil,
byl majitelův kocour," nenechal ho
dokončit výklad Kamlú.
"Dobrá. Ale co s tím mají společného
hasiči?", zatvrzele se dnes snažil
držet původního směru Jín.
"Hasiči ?"
"Jasně. Hasiči."
"No jo. Prostě vůbec nepřijeli! ", nikdo
se nad touto historkou hlasitě nezasmál.
Pozvedli jen sklenice, ozvalo se poťukání
skla.
"Pane vrchní!", otočil se na výčepního
Pavelou, "zaplatíme !".
"V tom byl ten vtip -", chtěl pokračovat
Kamlú.
"Kamlú, to přece všichni známe -".
"Jasně, byla válka. Museli hasit kdoví co,
že?!"
"Prej právě chytali rybičky na předměstí
u přehrady V tůni - ", málem se rozčílil
Pavelou.
Vilagín ho chytila za ruku: "Nech těch volovin,
nakonec to přece všichni uhasili. A navíc!
Museli pomáhat při protržené hrázi - prej
tam dopadla nějaká další bomba?"
"A co ten kocour?", zašeptal Jín.
U jejich stolu, hned vedle výčepního pultu,
nastala, no řekněme, právě lidsky, běžná,
radostnější nálada.
Čtveřice se nakonec vypořádala nejen se
zlatavou tekutinou, ale dnes i navíc s krutými
porcemi překyselených utopenců.
Přátelé tedy kolem šesté zaplatili, vytahali
z podlahy u zdi nacpané batohy a vyrazili.
Dnešní plánovitý program, jak ho nazývali -
expedice - měli sice už týden předběžně
po telefonech připravený, ale - ?!
"Děti, věřte mně, Miňo tam na sichr bude -",
navyšoval elán Jín.
"Konečně. Taky to tak cítím. Všechno přeci
vychází podle kvantové předpovědi - kruh kolem
škály, dopady paprsků - navíc astrální méno,
co nám pro něho vyšlo -".
"A přesné místo setkání! No, o této oblasti sme
eště neměli ani zdání!", málem všichni začali
tleskat - a hlavně Kamlú, popřípadě i dupat -
"podívat se tam musíme."
"Cítím to v prutu -", pokýval nezaujatě hlavou
Kamlú, "bude to příšerný zámlat!"
Nakonec, každý z této pětice měl na jejich
pravidelných, někdy až příšerně exotických
výpravách, svůj podíl.
A teprve, kdyby věděli, po zkušenost z minulých
výprav, co je dnes tak bytostně převratného potká!
Například.
Při nedávném výletu - na který členy upozornily
jejich systematické fluiduální vidiny - za posledním
odpočinkem ztroskotané vesmírné sondy, našli
její části na dně zatopeného kaolínového lomu.
Rezavějící trosky sice vypadaly na první pohled,
jako nějaké historické dílo, patrně kanón Krut 88,
jak napovídala váleční, dnes muzejní vojenská
příručka.
Ale stále nejasně čitelné, vydrápané symboly
na pokroucené trubici, naznačovaly, že kdosi
musel tyto, pro našince dnes obšmrndané,
narudlé materiály, vytvářet ne zase tak docela
dávno.
Tým se opět na dnešní výpravu pochopitelně také
připravil.
Miňo si totiž vzdáleně vyžádal několik podivných
drobností.
Tak si k daru přibalili i několik nových doplňků.
Tedy osekané maso, cibuli, kbelík hořčice a - jak
se tomu dá i říkat, něco k tomu.
Jen pro jistotu - aby za pamlsek pro exota
zbytečně neutráceli a nevyhledávali věci, které
si nakonec třeba přivlastní nějací ochmýření
potulkáři - pobrali kolem a kolem, na co v duchu
neobvyklého přání přišli.
A co jim v domácnosti už leta třeba překáželo.
"Ty seš ale pytel!", chválili chlapce Kamlůva
ostatní, když jim později svůj prožitek s výběrem
vyprávěl.
Vždyť tuto trapnou situaci u popelnic musel
vysvětlovat zadýchané stráži, která se u něj,
po telefonickém oznámení nějakého všímavého
občana, zakrátko objevila.
(pokračování)