Ú T E R Ý
3.kapitola
Rudý mustang zdařile prolétl přes most,
před zatáčkou na jeho konci zpomalil,
až rozevláté vlasy řidičky přepadly
přes její goticky pomalovanou tvář.
Pustila na chvíli ebenem vykládaný volant,
aby si uvolnila výhled.
Starší mlaďoch ji prudce chytil zezadu
za krk: "Vole, čum na štreku, nebo nás eště
někde vyválíš, hovado!"
Auto vyrovnalo směr a opět zrychlilo.
V úderech větru, které nečekaně vyrůstaly,
začaly popadávat vzduchem konečně
i nádherné, třpytící se, poctivé chuchvalce
sněhových vloček.
Strakatě zlověstná obloha nadějně slibovala
zakrátko pořádnou metelici.
"Zatáhni už kožuch, Xandro!", vyprskl závan
větru po její pravici, " nebo z nás budou
mraženky!", vyfoukla z pusy její, pro změnu
holohlavá kámoška a utřela si nos do okraje
nafouknuté, kožené bundy.
Xandra zakroutila hlavou, sáhla na přístrojovou
desku.
Místo ovladače na sklápění střechy nečekaně
pustila rádio.
Ze čtyř stereofonních reproduktorů vyšuměl
tajemný hlas o jakémsi pohádkovém únosu
do krajiny Ozz.
"Pohádky! Zatáhni tu celtu, nebo tady všichni
zmrznem -", zabreptal i ten mladší řízek.
Sporťák se blížil k nevábně prosvětlenému
vjezdu do tunelu.
V přítmí po jeho stranách pitomě do dálky
problikávala ještě pitomější, snad léta pocivě
nemytá poziční světla pochmurného dálničního
přivaděče.
Silnice byla v těchto chvílích - snad to bylo
počasím, snad staženými železničními
závorami přes koleje, těsně za odbočkou
po levé straně za výjezdem z tunelu - jako
vymetená.
Xandra rozsvítila potkávací světla.
Vůz, když míjel vjezd, se jemně zavlnil.
Chvíli si bruslil a řidička mírně balancovala
s volantem.
"Dávej bacha!", zašeptala Monika, která
se pevněji chytila čelní desky vozu.
Povrch začal pravděpodobně už zlehka
namrzat. Nebo to na ně - právě v tento
podivný čas - začalo vesele dopadat!?
Projeli mírným zakřivením silnice - a na
všechny se snesla jakási vějířovitá míra tepla,
snad až jakéhosi drogového povzbuzení.
Stěny tunelu se náhle podivně rozestoupily.
Na posádku rázem pronikly hladivé paprsky
prázdnoty.
V tomto povzbudivém okamžiku nuly,
je začaly pozvolna jemně hladit nádory
nového poznání.
Kolem se rozkmitaly podivné nárazové vlny,
z nich nakonec vyklokotaly zpěvné trylky,
šum plácajících se ptačích křídel a kolem
se rozčeřila modrozelená hladina jezera.
Nad hlavou se jim v nádherném, mrazivě
tepelném svitu, zatřepetal zachromlý,
v barvách duhy místy protesaný motýl.
"Jéžiši! To je ale podivná nádhera!
Ta babočka má na tykadlech brusle! Jako
v pohádce!", překvapil sám sebe ten starší
mlaďoch.
"Blbe, nekecej, a pádluj!", ozval se vlažně
kymácejícím se člunem cizokrajné značky
Mustang, tápající chrapot převapené Moniky.
Tajemný ztroj, který zamorousanou kocábku
nepřetržitě sunul k blýskavé skále, však stále
zarytě mlčel.
"Omlouvám se ti, sousede! Promiň mně
na věky -", vzlykla gotická diva a zašklebila se
na svého velitele.
Prazvláštní galéra zamířila šišinkou
po pravoboku k přístavu před rozlehlou,
nádhernými sochami nasycenou zahradou.
Na jejím konci se vznešeně vypínala k nebi
silueta euklypticky vznešené stavby.
Kdyby jenom macatě rozlehlé?!
Síla lokajů - kteří burcovali z malých zdymadel
na koncích pádel - se proměnila na reverzně
dynamický mód.
Rudá kocábka měkce dosedla na cennými
perskými tépichy vypolstrované molo.
Téměř okamžitě se čtveřice hostů zapletla
do zvláštního klamu tónů.
Ze všech stran na ně začaly doléhat mile
chvástavé podněty, hladivě sopránové pištění -
daly se mezi tím vším odhalit i další podbízivě
srozumitelná basová brumenda. I nádherně
zapáchající, snad až nadvjemové průplety.
Koktavé prskání, nebo táhlé fanfáry lesních
rohů, píšťal i rachot všemocných, mrazících
společenských soustav. To vše se rázovitě
hnětlo s okouzlujícími výlevy kanonád, patrně
blízkých výstřelných baterií.
Bylo to nádherné přivítání!
Ale dřív, než se poslední ze skupinky stačil
dotknout nohou břehu, se pozadí výjevu -
kouzelně lehkovzdušná konstrukce stavby -
zvedla, jako od napínavého očekávání
zbavený divadelní závěs.
Partička, jako na povel, začala - snad
i očekávaně - tleskat.
(pokračování)