Ú T E R Ý
Literatura > Vícedílné
Ú T E R Ý
1.kapitola
Z ničeho nic se ozval roztřepený
výstřel.
Alespoň tak to kolem vypadalo.
Muži už na nic příštího nečekali
a rozběhli se.
Kam, probůh?!
No přece, do zaprášeně ostnatých hor.
V boji o přežití se vydali k jakéž takéž
mlhavé záchraně. Ovšem každý po svém!
Zrychlovali, co jim síly stačily.
Tlupa zamířila do průrvy mezi vysokými
skalami, které je obklopovaly.
Klopýtali mezi dunami písku, mezi balvany,
které jim pořádně komplikovaly jejich
bezhlavý únik.
Jen ta jediná, ale nadmíru dozvučená
rána, byla v jejich uších jako ničivý odstřel
v nějakém pořádném kamenolomu.
Nebo to byl výbuch, který měl jejich pětici
konečně připravit o podivný život.
Odstřel?
Jistě, že odstřel!
Třeba veletvrdé žulové masy při stavbě
železničního tunelu, třeba tvrzených
ocelových dveří při útoku zběsilců na
masívní vládní bunkr, kde se podařeně
ukrývala mimo jiné třeba i státní zlatá
rezerva, nebo se v těchto neůtulných
komnatách maskovala jen hrstka udatně
smýšlejících občanů.
Samé hlouposti.
Muž M. v chaotickém cvalu pohlédl
na krajana po své pravici.
Ve strhané tváři se mu zračilo
to jediné - boj o takřka, jak se
vznešeně říká, holý život.
Po čele se mu řinuly v protáhlých
pramíncích lesknoucí se rozkmitané
bublinky potu. Návlek na ústa se mu
pohupoval až pod potetovanou hrudí.
Rychle se otočil k zádům chlapíka
na levé straně.
Ten byl ovšem už tak o deset délek
před ním. Ne nadarmo měl v kolonii
přezdívku Koník.
Za zády cítil, že už nikdo z jeho
kompliců, kteří lapali po dechu za ním,
nemá žádnou šanci k přežití.
A takhle pitomě skončit!
Síly mu nakonec došly, stejně jako
udržující vzduch v nádobce, která
mu neustále balancovala na rameni.
Dopadl mezi hroudy kamení a zabořil
se tváří do mezery mezi nimi.
Měl tak trošku i štěstí, že poslední
okamžiky svého života prožil čelem
v horoucím písku.
A dusná peřina ho dokonale
přikryla.
Stáli proti sobě tak ve vzdálenosti
dobrých dvaceti metrů.
Ten první se shýbl pro předmět,
který se válel přímo vedle něj.
Byla to šišatě oválná nádobka -
vypadala jako nějaké průhledné
skleněné jablíčko.
Pohlédl na kolegu, který pomalu
začal mířit.
"Můžu?", ozvalo se.
"Jo -", zazněla stručná odpověď.
Nádobka byla opatrně posazena
na blýskavou hlavu a chlapík se
narovnal, aby ji řádně vybalancoval.
Netrvalo dlouho a z lesklé flintičky
vytryskl nazelenalý pramínek.
Ozvala se rána.
Byla tak výmluvná, až se z vrcholu
kopce za nimi sesula pěkná řádka
dalšího bytelného kamení.
Cíl zatřepal hlavou a předmět na
jeho holé hlavě mírně zavrávoral.
Podivná butelka se zakymácela,
a když ztratila rovnováhu, svezla
se dolů.
Nejdříve narazila do až nezvykle
vystouplého, velikého ušního boltce,
a pak na vláčně se zvažující rameno.
Nakonec skončila u jeho nohou, ve
vyprahlé vaně.
Byl to pro našince velice šokující pohled.
V bazénku nebyla žádná tekutina, žádné
mýdlo, žádný gel, žádná pomáda - ba
ani špetka mléka na povzbuzení vyprahlé
kůže.
"Děláš mně radost!", vykřikl střelec a ledabyle
zasunul kanónek do pouzdra, které se mu na
zářícím monitoru počítače pohupovalo pasu.
Vysoko nad hlavami vesmírných kovbojů
dobyvačně zářily vzdálené hvězdy.
Ty menší planetky se mísily s pestře
duhovým prachem.
Ale, nastal čas k posunu.
Zabzučel mobilní telefon.
Stařešina chvíli napjatě poslouchal.
Nakonec řekl: "Tak jo, budeme
v cukyně. A co by buk!"
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Body od neregistrovaných
Autor
Kai- 6.4 bodů
- 4 komentářů
- 2 hodnocení
- 1 hodnocení neregistrovanými
- 10. května 2021, 08:41
- 335 zobrazení
- 0 oblíbené
-
