Sugestivní Představivost

Nikdy to nebylo vyváženější a vyrovnanější než právě dnes. Tížená představivost v útlumu, spí. To co mne vždy pohánělo kupředu. Má představivosti, chci tě zpět. Chci znovu vyrazit do ulic a vidět tě, cítit tě a poznávat znovu a znovu že existuješ, že si tě dokáži zhmotnit. Nikdy to nebylo lepší než dnes… Nikdy to nebylo šedivější než dnes, než nejšedivější a špinavé ulice velkoměsta při mých obvyklých procházkách. Potřeba chůze se ztrácí spolu s vybavením si té nejživelnější tváře, která kdysi dodala mé chůzi ještě podmanivější kolorit. Vytrácí se ze mě barva jejího hlasu, zapomínám. Vytrácí se ze mě vzpomínka na její hlas, na ni. Na to, co bylo úžasně sladkobolné. Bylo to zábavné, hravé, ztřeštěné, ale plné emocí, plné života.

Má představivost a touha mi dala tu nejkrásnější představu o lásce. Musím ji poděkovat, že ji uplácala vprostřed drásavého vzteku, zoufalství a beznaděje v okamžik, kdy jsem ji nečekala. Omamné a krásně jemné pohlazení po mé tváři a pohled očí. Vprostřed bohémství ničeho.

Teď? Prožívám něco jako dekorativní vyprázdněnost, nepřítomnost. Rýsuje se mi v pohledu a v hlavě industriální, technický, funkční dekor a geometrický ornament. Chladný, strojní. Odpočítávající pravidelný čas, každý den znovu a znovu, stejně. Uvíznuta ve stereotypu, probouzí se ve mně zbytek mé touhy a vzpomínky na to, se chtít zachránit. Má touha opět probublává napovrch. Mé oči pláčou často už jen dovnitř, když se němá mlčky dívám na fraktály mého života, na fraktály minulosti a ohlížím se vnitřně zpět.

Není signifikantnější situace, vyjadřující stav klidu před bouří, nežli ta, když mne vidíte jak stojím na ulici obklopena tolika věcmi a rozmýšlím se. Mám zjevně možnost prchnout. Vidím před sebou příležitosti, jsou tak lákavé. A já zatím stále dospělácky poslechnu a odvrátím se, tam kam mám, každý den. Jdu si po svejch… Ale jednoho dne… až bude první jarní den, se ohlédnu zpět a otočím se.

Je to zvědavost a touha objevovat. Touha objevovat už objevené. Touha zažít znovu už prožité. Je to touha, co žene mou mysl, mé srdce do míst, kde bych ji mohla znovu naplnit. Znám to místo. Vím kde je a jak se k němu dostat.

Je to zvědavost, která vehnala Orfea do věčného smutku a věčné ztráty, když se ohlédl za Euridikou. Je to lidská vlastnost, neodmyslitelně spjatá s lidskou duší. Pragmaticky, hole, čistě vzato - s něčím, co chce žít.

Chci žít, pociťovat, krachovat a zase vstávat, riskovat. Není nic naplňujícího a zkázonosnějšího, než riskovat a bojovat o lásku. Zkoušet ji hledat. Znovu a znovu ji oživovat. Zkoušet ji naplnit.

Životní cesta mi pohřbila už několikero lásek. A já se tomu koloběhu nedokáži přestat divit a být jím do jisté míry fascinovaná. Je to studnice inspirace a tvořivosti. Záznam toho, je extrakt našich vzpomínek na náš život, připomínající nám existenci času, existenci expanze, gradace a pádu, a stále tak dokola. Připomínající nám omezenost našeho času, připomínající nám, že v každém zrodě je i zánik.

Vždy když jsem mou lásku objímala, bylo to s vědomím, že to jednou už nebude. Že to jednou skončí a já budu moc strádat. Vždy jsem měla ‘to’ všude vždy přítomné na mysli: ,,Tohle je jen jednou, teď a tady a už nikdy se to nezopakuje přesně takhle… jen podobně, a že toho bude několik.‘‘ - to je jediná téměř jistota, kterou máme, dokud nevydechneme naposled.

Tancovala jsem. Chci znovu tancovat. Chci znovu tancovat streetdance a prožívat celé to, co to obnáší a přináší. Fyzickou bolest, napětí, neúspěch i úspěch, únavu, tvrdou dřinu a ten krásně koordinovaný promyšlený pohyb do nejmenšího detailu. V tomto stylu tance se cítím dynamická a korenspondující s mou zrovna tak dynamickou duší. Můj pohyb při tanci krásně koreluje a zpodobňuje proudy myšlenek a úvah v mé mysli. Vizuálně dokresluje mou živelnou duši, která je plná vášně, prudkosti i melancholie. Zdánlivá stagnace, je projev kontrastní pozice zvané klid, oproti surovému rozevlátému rytmu a rychlého prudkého tempa. To protože nemohu být stále v rychlosti.
Klid, je také příprava na něco zvratového. ‘Klid před bouří’ – ano… efekt se kterým často pracuji. A účelem je, aby se mi to dařilo čím dál efektivněji. Jeden z cílů.

A tak v první příležitosti, jakmile to bude možné, se seberu a začnu zase cvičit můj milovaný tanec, ve studiu, kde jsme všichni v kolektivu zvyklí. Těším se na to, až má síla opět propukne a rozlije se spolu s mými kroky opět do ulic.

To pohlazení. Ty konečky prstů jak mi volně s veškerou něhou sjíždí po tváři a ve stejné chvíli doprovázené i krásnýma něžnýma očima, co se podívaly do těch mých... ten pocit sounáležitosti a propojení v jeden jediný okamžik... ten nečekaný nepopsatelný pocit spolu s pocitem míru, klidu, pochopení a přijetí... ta nesmazatelná, silná vzpomínka, co se mi vryla do paměti. To je to nejhřejivější, co jsem kdy prožila, co mi bylo umožněno prožít a poznat. Nepřestanu děkovat a být ráda, že jsem tak silné emoce mohla ve svém životě mít, vědět co to je a s úctou na to sem tam vzpomínat. 

Asi to není úplně přesně to, co jsem se chystala napsat, co se mi tuhle v práci rodilo a střádalo v hlavě, ale pravděpodobná obdoba ano.

Zapomínám i názvy svých prací, svých výplodů… Zapomínám své aforismy, které hodlám rozmisťovat do ulic… a to je smutné. Však já se rozpomenu a zase se objevím. Cvičím totiž svoji mysl v tichém koutě mé práce a připravuji se. Připravuji se na takříkajíc krvelačnou tvorbu (smích), která pohne s mojí existencí zase výrazně kupředu.

Souběh částic, shluky a skladba střípků a samotná příprava je ta nejzáludnější fáze. Jak vyzrát a přechcat nejen sám sebe, ale možná i okolí.

Jak vyzrát ve hře nad světem, jak přechcat život a bavit se nad tím, co nového a nečekaného to přinese, je motivace.