Jde to Dobré Wow!

P O T L E S K - 3.část

Literatura > Vícedílné
 
 
 
 
P O T L E S K
  3.část
 
 
 
 
Auto zastavilo a zablikaly směrovky - 
a také se ozvalo kratičké cvaknutí odkudsi
z nitra karosérie - znamení že je vůz řádně
uzamčen. 
 
Mladá žena na cestě k domovu pozvolna 
ozvučila podpatky o nově vydlážděný chodník.
Nedošla ovšem ani na půl cesty, když se jí
snesl na hlavu jakýsi voňavý závoj. 
Ohnala se rukou, aby se té jemné pavučinky
zbavila, ale právě v tom okamžiku se vše
kolem ní rozmělnilo v nicotu.
 
 
Kdepak jsou ty dveře?! 
Vzpomněla si.
Zmateně se rozhlížela naprostou tmou,
která vlála všude kolem.
Naklonila se stranou a udělala několik
opatrných krůčků. Ruce opatrně vysunula
před sebe a vztekle hladila okolí.
 
A ten okamžik nastal!
Co se to děje?!
Začala si konečně uvědomovat svoji
situaci. 
Zamčení auta, chůzi k domovu, hebkou 
vůni kolem ní a nakonec i vpád do domu.
 
 
Posadila se na zem. Na zavlhčenou,
patrně sklepní půdu. Snad v minulosti 
jistě vytvrzenou i poctivým betonem.
Uslyšela jakýsi šum kdesi v dálce.
A pak ji cosi píchlo.
Kam?
Do palce u nohy, vzápětí se tyto vjemy
rozšířily do téměř celého těla.
Zpočátku to nebylo vůbec příjemné -
řeklo by se - odporné.
Ale, jak čas přibýval, začalo se ji to 
dokonce i líbit.
Sáhla si ke kotníku. A vykřikla.
Krysa, která ji zaďobávala svoje ostré
zuby pod kůži se patrně ulekla ještě víc, 
než pro ni bylo vhodné. Odmrštila se 
a obloukem dopadla přímo doprostřed
stáda jejích vyčkávajících, nabuzených
parťáků. 
Tlupa začala - jako jeden - bleskově 
kroutit hlavami, většinou naježily vousy, 
poduply nohama, vztyčily zplihlou srst - 
a nakonec prudce vystřelily všemi směry 
do pomyslného bezpečí.
Vzápětí, jako na nějakém roztočeném
kolotoči - nebo spíše kosmonautickém
trenažéru - na ni udeřilo poznání, že přece,
v této situaci, nemůžou kolem ní existovat 
žádné hladové krysy!
"No jasně!", chtěla vykřiknout, ale zůstalo
jen u přání kdesi v bludišti jejího mozku.
Zpozorněla.
Postava, která k ní náhle vanula, byla, čím 
blíž se vznášela k jejímu tělu, tím víc ji krutě
vracela kamsi daleko do ničeho.
"Kde to, ksakru, jsem?!", konečně jí bylo 
dovoleno se tak nějak projevit. 
"Ale, milá paní Jano, jste přece stále tady -", 
ovanul ji vzdušný hlásek.
Zarazila se a pokusila si přiostřit zrak.
Pozvolna se rozhlédla kolem sebe.
Uvědomila si muže v bílém plášti, stůl
s telefonem i bělostné skříňky kolem
okna.
"No dobře. Ale co ty krysy, milý, mně
neznámý pane?"
"Výborně! Jsem sice váš lékař, ale
současně i primář oddělení", svěže se
usmál. Zadíval se ji přímo do očí: 
"Tak, kdepak máme právě teď ty 
vzteklé hlodavce, co myslíte, paní Jano?"
Lehce se kousla do spodního rtu.
Vzápětí se i pokusila o odevzdaný úsměv:
"Pokus ste opravdu místní primář, tak mně
řeknete, kde to právě vlastně sem?"
"Milá paní - přivezli vás do nemocnice.
Před třemi dny. Ale, nebojte se, byl to u vás
jen takový menší zlom", zamrkal do papírů,
které se povalovaly před ním na stole.
 
 
"Vážení kolegové, myslím, že naši pacientku
můžeme, při doporučení stálé konzumace
mírných psychotik, zítra propustit do domácího, 
za nicméně přísně ambulantního dohledu."
"Takže půjde vopravdu domů?", zeptal se doktor
Václavík.
"Ano, kolego, proč ne?!".
 
A tak členové odborného týmu na příjmu 
psychiatrické nemocnice obrátili stránku 
konzultací k dalšímu případu.
 
Utíkaly minuty za minutami. Rázovitě
se blížila doba pátečního oběda.
Doktor Václavík se nenápadně podíval
na hodinky, pohlédl na skupinku kolegů
a pružně povstal: "Ať žije náš pan primář!"
Neudržel hlas a odkašlal si. 
"Hlavně mu všichni přejeme k jeho zítřejším
narozeninám jen stálé zdraví, a vůbec -", 
obrátil se ke kolegům, kteří se také právě 
v převládajícímu šumu zvedali ze židlí
a polstrovaných křesílek.
"A alespoň ještě jednou tolik let!", vykřikovali
jeden přes druhého a jedna přes druhou..
"Ale, můj týme! Copak ste se tady,
i vy všichni, snad zbláznili?!", bránil se 
ve viditelných rozpacích s brunátnou tváří
pan primář.
Pochvalně kamarádský potlesk se rozlehl 
téměř celým oddělením nemocnice.
 
 
 
 
Jana zamířila k přehradě, nad poklidným,
všebarevným městečkem. 
Časté, doporučené procházky ji připadaly 
někdy dokonce jako zdařile uklidňující.
Pojednou na ni začalo dorážet cosi, jako
nevidomé, éterické kouzlo, které se rozvláčně 
hromadilo kolem ní.
Ty rozkvetlé louky plné barevných květin, 
štěbetající ptáci, bzukot včel - také 
se nečekaně prolétl mihavý motýl. 
Rosu, která se kmitavě vlnila v narůstajících 
slunečních paprscích, vůni ovlaženého jitra - 
prostě nádhernou jarní atmosféru, kdy se 
tyto vjemy vznášely až příliš vzdáleně od 
stylového prostředí komorně drásavé 
psychiatrické léčebny.
Náhle - hlavou jí zaznělo cosi, co se šířilo, jako 
dusání cizokrajných - snad jakýchsi kopyt. 
Nebo to byl jen vzrůstající šelest nepodajných,
mramorových křídel?
Nebo to rytmicky zazníval jen vzdálený potlesk 
sterilních rukou, který se k ní skrze zalesněné
stráně blížil?
Obloha se, jako na nějaký démonický povel,
překvapivě začala ztrácet v šedočerné temnotě.
 
 
Přehradní, železobetonová hráz začala pracovat.
Z drobných puklinek se postupně stávaly větší,
kapičky vody prosvítaly jejími okraji.
Z pravé i levé strany se ozvýval nejen podivný
praskot, ale postupně i chřastivé zvuky odlomů.
 
Zpočátku téměř neznatelně, ale jak síla větru
nabývala na síle, umocňoval se její pohyb.
Zakrátko silnici na její koruně, zalil bahnitý 
příval vody.
A rozbahněné vody, pod nárazy čehosi, 
dramaticky přibývalo.
Nejen, že se přelila přes vrchol, ale zakrátko
se přehoupla i nad stánky s občerstvením,
které tu běžně čekaly na sváteční rodinky
s dětmi, na obyčejné turisty, nebo - nakonec,
i na domácky nahastrošené chataře z okolí.
 
Těžkopádně rozměrné vlny smetly z okolí nejen
kdejaké představy o budoucnosti, ale dočista
přikryly i Janiny rozevlátě potápějící se vlasy. 
Částečně nánosy bahna, vytržených kusanců 
z lodiček rybářů, rozdrásaných stánkových lavic, 
směsí rybářského náčiní, potrahaného šatstva,
rozmetaných chaloupek i motajících se lidských
těl a jiskřících drátů vysokonapěťového vedení, 
které se nedávno tyčilo nad samotnou hrází. 
 
Pojednou se jejím tělem takřka rozutíkala 
nakažlivá nutnost, připojit se k těm, kteří se 
ve vodním kolovratu spojili, aby tak přispěli 
ke všeobecnému nadpozemskému štěstí.
Ovšem - vzhledem k hloubce vodního 
sloupce nad Janiným tělíčkem, které se 
při dnu v mohutném víru zběsile protáčelo - 
se tyto pružné nástiny jevily i jí jako naprosto
lákavé.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Emi
kvalita komentáře: 0 Emi 18. října 2020, 11:27
3 "připojit se k těm, kteří se
ve vodním kolovratu spojili" Ok:D
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 17. října 2020, 06:55
3 -
  • Kai Autor
    Kai
  • 6 bodů
  • 1 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 14. října 2020, 08:57
  • 88 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz