P O T L E S K
1.část
Výšku vodní hladiny čeřily drobounké kapičky.
Ryby po nich chňapaly, jakoby to byly jen
samé životodárné mušky nebo unavení komáři.
Rybáři, kteří do té doby vyčkávavě posedávali
v zátoce pod převisem přehrady, v rychlosti
balili svoje nádobíčko.
"To vypadá na pěknou spršku!", vykřikl na
souseda postarší muž.
"Podívej se nad kopec! Tam nalevo před hrází!
Ta černota se valí až sem", zasípal vyděšeně
borec v maskovacím, strakatém oděvu a rozběhl
se ke svému zaparkovanému autu, které stálo
ve stráni nad nimi.
Ovšem nestačil ani nastartovat - a už to bylo!
Takový nápor hustého deště nikdo z rybářů
nepamatoval.
K tomuto průvalu se vzápětí přidaly i tvrdé
údery větru.
Cloumaly nejen se stromy v okolí, s loděmi
podél břehů, s chlapíky, co prchali do úkrytů,
kam v tomto přívalu nestačili ovšem ani při
nejlepší vůli doběhnout.
Přehradní bariéra se začala nadouvat.
Zpočátku téměř neznatelně, ale jak síla
větru a obrovských mas převalující se
vody nabývala na síle, umocňoval se i její
sebezničující pohyb.
Zakrátko silnici, která vedla po její hrázi,
zalil bahnitý příval vody.
Údery bouře dramaticky přibývaly.
Rodící se zkáza, nejenže dokonale přikryla
hráz, ale zakrátko se přehoupla i nad stánky
s občerstvením, na zvedajících se stráních
v údolí, jejichž majitelé byli tradičně obětaví
k poměrně zázračným výdělkům.
Tudíž i na davy svátečních rodinek, na pokřiky
rozverných dětí, na obyčejné turisty, nebo -
nakonec, i na domácky nahastrošené chataře
či rybáře z okolí.
Paní Jana, úřednice tak zvané kultury místního
úřadu, se několikrát nadechla. Bodavě jí přitom
píchlo na hrudi.
"Bože, ty moje ploché nohy!", povzdychla si.
Ale to jí přidalo jen pár dalších zmatených
podnětů do její, jinak dramaticky pulsující
osobnosti.
"No jo -", zodpovědně a rázně uzavřela osobní
neduhy před povinností.
Ovšem právě v tom okamžiku do jejího okolí
vpadla jakási cizí tvář a ve zlomku vteřiny
se odrazila od tak nešťastně napadané
hrudi.
Začala rázem pociťovat ten nápor hladového,
snad i potměšile erotického vodního proudu.
Snažila se do plic přičerpat o trošku víc kyslíku.
Ale, k čemu?!
Chvatně se odrazila od zvířeného bahna.
Na okamžik vyplavala nad hladinu, ale pak ji
kdosi uchopil za brašnu z imitace kočičí
kůže, kterou měla připásanou kolem krku,
a stáhl ji vstříc vířivému dnu.
"Paní sousedko, promiňte, že se ptám, ale taky
ste se dívala včera na zprávy v televizi?", otočila
se na ženu, která si vlnivě protancovávala ve frontě
právě přímo za ní.
Tázaná o krůček ustoupila.
Místo předpokládaně, téměř obyčejně vyhlížející
tváře, se nyní lepily k jejím obrysům jen jakési
promlžené nálepky jiného světa.
Krhavé zorničky se zaleskly. A vzápětí se vytasila
se záhadně se vznášejícím úšklebkem.
Opravdu se změnila k nepoznání.
Odkudsi z nitra se jí vyvalilo mrazivě odporné
zabublání, které se zlehka prodralo - i přes rodící se
směsici podvodních rostlin, vytahujících se rozvláčně
z jejích nosních otvorů - až mezi rozplývající se
turisty a chalupníky, kteří se rozdýmávali v řadě
za ní.
To poznání se plácavě rozlilo i na obě strany
zablácené uličky, která se právě dala do pohybu
pod přívaly špinavého vodního přídělu.
Když si takto obluda podivně odříhla, zatřásla
hlavou a vytrhla si byliny od tváře:
"Já nésu žádná tvoja súseda, víš, milostpaní!?"
"Cože?", ohradila se zmateně žena z města.
"Nerozumíš!? Já, že su nejaká sousedka!?
Co ty seš za hnusnó žížalo?!"
Otočila se do mihotajícího se davu kolem:
" Prej som ňáká, jaks to řékla - sousedka?!
Drahá súsedo - já pro tě nésu žádné zflajdané
hmyz. Sousedka?!", pohlédla do dlouhé fronty
čekajících, která se klikatila za ní - "ty grůšo blbá!".
Celá událost vypadala jako silně nepodařená
kopie nedávné tragedie, která potkala obyvatele
v Alsetjovjě.
"Gůšo zatracená?", nadechla se městská paní.
"Co to je, gůšo zatracená?", zasípala.
"Grůšo! Ne gůšo! Ty, milostpaní!", opravil ji
okamžitě jakýsi úder .
"Další! Kdo je další?", zazněl až téměř
podbízivě laskavý hlas prodavače z útrob
za dveřmi magazínu.
(pokračování)