OÁZA KIDNEY - závěr
Literatura > Vícedílné
OÁZA KIDNEY
závěr
"Hej! To piju sám a sám - pak si kosů nabrůsám -".
Kolegyně Katrin, v nedopnuté kombinéze, s téměř
odstrojeným dekoltem, na velitele zamrkala:
"Nabrousím, pane. Promiňte! Zpjevá sa v tej známej
pjesničke - nabrousím!", pokusila se tým pobavit,
a předvedla téměř maňáskové pukrle.
Velitel polkl a škytl. Snížil pohled od stropu
místnosti, uvolnil vzepjaté ruce a zahleděl
se neurčitě na pomaštěný talíř s nedojedenými
zbytky v potrhaných obalech, který postával před
ním.
Přelétl pohledem celou společnost, zprava do leva,
znovu se nadechl. Odložil umělohmotnou sklenici.
Přitom rozbryndal kolem zbytků telecí sekané
krůpěje čehosi nahnědlého.
"Už bych neměl v životě zásadně nic pít! A to ani
kyšku, ani vodu, ani mlíko - nebo sežeru i plastelínu",
začal se nepřítomně nahlas smát, jako herec na
prknech, aby byl dobře slyšet i v předsálí divadelní
pokladny.
"Jistě - nabrousím si tu zatracenou kosu -".
Sklonil se mírně pod hranu stolu a na chvíli
zmizel přítomným z dohledu.
Když se znovu objevil, v jeho ruce zacvakala
masívní zbraň. Elastický plamen z hlavně zobal
a jakoby božsky starodávně tikal.
Jako pořádně vypolstrovaný obušek, hlava
nehlava.
Propálil do stolovníků celé tři zásobníky.
"Oléé - bratři a sestry!", vykřikl a hrábl křečovitou
rukou po zbytku naloženého telecího.
Zdlouhavě říhl, zadíval se do vycíděného,
obrovského zrcadla, které se vznášelo celou
třetinou čelní stěny velitelské pracovny.
Začal dělat podivné grimasy.
Chvíli si křivil obličej tím, že střídavě nafukoval
tváře, vyplazoval na sebe jazyk, cpal se prsty
do nosních dírek - a nakonec si vytáhl oba ušní
boltce až téměř k ramenům.
"Takový som fešák!", vykřikl, odhrnul opatrně
talíře i části těl na stole. Přes rudohnědé skvrny
přetáhl převislý ubrus a vyškrábal se na uvolněné
místo mezi roztepanými hlavami a krky dvou
nejbližších těl, tak říkajíc, čerstvě bývalých,
podřízených.
Ti zbylí se povalovali kdesi mezi vlákny imitace
příšerně naladěné napodobeniny perského koberce.
Pokýval hlavou: "Tak jo - hej! To já piju sám
a sám... a pak si s kosů nabrůsám -", vybryndal
ze sebe nenapravitelně snad až třetí oktávu.
Zahleděl se do zamlžené cesty ke dveřím.
"Tak jo", vrazil si malíček do díry v hlavě,
odporně zařehtal a pružně vykročil.
Cesta do pokoje mu netrvala ani dvě minuty.
Byl právě čas na kratičkou siestu.
Probudilo ho neznámé burácení.
Nebo to v jeho hlavě jen mlácivě zaznívalo
obyčejné zvonění?
Otevřel oči a zase je prudce zavřel.
Ta moje hlava!
Odpoutal se od popruhů, které ho až
příliš těsně svazovaly k lůžku.
Vstal a nohama narazil na pevnou zem.
Na taburetu hned vedle pevného lože
střídavě problikávalo červené světlo.
Současně s ním odporně škádlila
i neodbytně hlasitá signalizace.
Sáhl do prostoru.
Podařilo se mu zatlačit zelené tlačítko
příjmu hovoru.
Po chvíli konečně odpověděl kamsi
do prázdna: " Základno -", podíval se na
chronometr, "slyším. Čas je šestdvanula
béé, sedm. Jdu do laboratoře. Za minutu
se ohlásím!"
Ze skříně vytáhl pokroucenou hadici s jakousi
stříbřitou násoskou. Narovnal ji a vyčerpaně
se do ní vymočil.
Umyl si ruce a vyšel ven.
Chodba stále jemně provonívala zbytky silové
elektrické energie. V atmosféře nadstandartní
výměny to bylo vcelku překvapivé - měl by zde
být jen naprosto čistý, dýchatelným kyslíkem
mírně prosycený vzduch.
Když za ním automaticky zapadly alabastrové
dveře, přistoupil ke stěně průchodu a otočil
na několikrát kolečkem trezoru, který byl ve své
kráse tak rozměrný, že vypadal až téměř jako
skříňka na mírně nedonošený nákladní automobil.
Sáhl dovnitř a postupně si kapsy kombinézy
naplnil blýskavými, podlouhle tvarovanými
lištami v zapečetěných obalech.
Nakonec ten malý bunkr pečlivě uzamkl a vyšel
po chodbě o patro níž. Opatrně se snesl po
žebříku a zamával rukou do prostoru.
Dveře se automaticky rozjely do strany a před
ním se objevila až příliš tichá laboratoř.
Nad podivnými zkumavkami a nespočtem
různých nádob a jiných záhadných předmětů
se pátrvě sklánělo zbylých pět členů výpravy.
Jak čas mezi dalšími energetickými výstřely
cvakavě plynul, muž se postupně vypořádal
i se zbytkem celé výzkumné skupiny.
Pobrukoval si neustále jakousi podivně táhlou
melodii, unyle se vykrucoval na svých vysokých
botách - byla to lascívní variace až příliš mrazivě
smrtícího tance.
Vyhlédl přes kulaté okno ven z bytelného modulu.
Ozvala se siréna. Čas pro spojení.
Zastavil se a odšrouboval z hlavně propulsní
zesilující ústič.
Už je druhý tým na cestě, pomyslel si.
Přistoupil ke stěně a odjistil červenou páčku,
která zapadla do varovně ohraničeného bodu
s černo-žlutými pruhy.
Průsvitná fólie, která kryla vysílačku, se
rázem svinula do úhledné ruličky.
Nadechl se: "Cyrus pět na příjmu, vše je na
320 - v normálním stavu. Nic mimořádnýho
se neděje. Pokračujeme. Cyrus se ohlásí
za šest hodin."
Jen musím ještě trošku poklidit, pomyslel si.
A zpráva vylétla, jako očekávaně šifrovaný kód.
Než vstoupil do své pracovny, pohlédl úkosem
na velikou fotografii, která slavnostně vyhlížela
z nostalgicky vybaveného vstupního prostoru.
"No jo - Armstrong! Náš hrdina."
Muž se téměř neznatelně uklonil, ale hlavou
se mu okamžitě rozburácel výbuch: "Tos nečekal,
že, Neile?!", vykřikl.
Vyhlédl z kulatého okénka na zčervenalé okolí.
Tvář mu ozářila vzdálená spartakiáda tichých
blesků.
"Neile, tys byl první na Měsíci, a já sem teďka
trošku dál, že -", zasněně se zašklebil.
"Sem první v cizineckém týmu. Sem teď taky
ochráncem Marsu. Sem konečně na naší Rudé
planetě, že! Howg!"
Blýskavě chlupatá mládež, která se rozzářila
v oválných kruzích kolem něj, začala, jako na
povel, pochvalně broukat: "Hej, to pííjůů - a páák
si kšošů nabrůůšáám -"
Konečně se unaveně posadil do příšerně čistotného
křesílka a zavřel snivě oči.
Pomaloučku upadal do elastického očekávání věcí
příštích.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 2 komentářů
- 1 hodnocení
- 20. července 2020, 08:44
- 383 zobrazení
- 0 oblíbené
-
