Jde to Dobré Wow!

PADLÍ POVSTANOU - 3.kapitola

Literatura > Vícedílné
PADLÍ POVSTANOU
Kapitola třetí
 
 
 
Čísi ruce mu jemně srovnávaly poddajné 
plásty lebečních kosti.
Jakýsi mrchožroutský supí povaleč mu svým 
dlouhatánským, krutě zakřiveným zobanem, 
spojoval drobné chuchvalce vlasů - ty mizivé
dálnice uvnitř jeho rozbředlého mozku. 
Pak se dal i do testování jemné fáže kdesi 
v jeho podhoubí.
 
S podivem si uvědomil, že ho začíná 
ovládat jakýsi - lidskou řečí - nedefinovatelný 
pocit.
Do podvědomí mu ve vlnkách začínaly
klouzavě vplouvat podivné obrazy netypických
útvarů - špulících se květinových prahubiček,
různě hrbolatých zvířat s tepajícími srdci na 
jejich výbušných nožičkách či různostranných
pánvích.
Častokrát byla tato pulsující pumpička 
natělena dokonce do šišatě kroužících, 
duhově promrkajích očních bulev.
A do toho všeho se kolem něj hřejivě 
obtáčel kejdavě dychtivý, polotemný šum.
Místy se mu jakési svébytné prstíčky zabořily 
dokonce i do chomáčů jeho zatím jen škádlivých 
představ.
 
A hele!
Když si pohladil nos, zjistil, že je o dost 
větší, než byl před několika minutami.
Ucítil, jak se mu po dlani rozlévá mazlavá 
tekutina. Pohlédl na ruku a musel se téměř 
věštecky zašklebit: "Brácho, máš jistě
přeraženej frňák!".
Ale to nebylo vše.
Po odeznění prvotního šoku, se mu začaly 
pozvolna prodlužovat i povolující vazy kolem 
kloubů.
Ucítil, jak mu rudá tekutina ulpívá na obou 
tvářích, na čele - i jak lepivě stéká po jeho
opálené, zatím ještě nadějně elastické kůži 
hrudního koše.
 
"Tak dost!", vykřikl, až mu kdesi v hlavě
zlověstně zapraskalo.
Z úst se pozvolna vzneslo do prostoru 
několik měňavých bublinek. 
Mátožně stoupaly kamsi nad jeho 
rozpitvanou hlavu.
Krk se mu podivně sevřel. 
Ucítil mírný tlak pod spodní částí těla. 
Pohlédl dolů.
Kolem jeho ploutví se obtáčela čísi
těžká mumraj - copak to asi může být? 
Chňapl po jedné z bublinek a nasadil 
si ji pod obočí.
Prohlédl.
 
Mezi shluky oblázků, kastanětami korálů,
odpočívajícími tvrdošíny, spatřil i potulující
se hejna všeho možného harampádí.
Letmo zahlédl jakési bystře namodralé 
rybky, nažloutlé, kropenaté, ušaté, lenivě 
pyskaté i svěže průhledné.
Ale - odpočívající mezi unylými balvany - 
i jednu měňavě tiše útočně vyčkávající, 
která se ještě ke všemu potměšile tvářila,
jakoby očekávala pro svoje vypouklá záda
nějaký opálový příval vzdálené, neforemné 
pouště. 
"To asi nebude pražádný dromedár!", 
vybublato mu protáhle, v ten mrákotně 
beznadějný okamžik, z prosolených úst. 
"Ale děte -", přál si alespoň na vteřinky 
projevit jakousi míru sarkasmu.
Ale asi se mu to nakonec i částečně povedlo!
 
Blahobytná vodní lázeň kolem něj pojednou 
změnila barvu. 
Z blankytně přemodralé se rázem provdala 
za báječný celek krvavě rudé.
 
Přistihl se, jak pozvolna vystupuje z nitra
přehlubocené jeskyně. 
Kolem něj se válely hromady sutin. Zakopl
o zamotané, zrezivělé lano, které se kroutilo
kamsi pod hromady rozmlácených cihel -
vypadalo, jako by mohlo patřit k hromosvodu
na ohromně vysoké věžičce. Obešel i několik
dokonale poničených vraků aut, z nichž jedno
bylo mezi harampádím obráceno střechou
dolů. 
Přestala ho dráždit vířící poušť, příšerně 
pohádkové moře - žádní tvrdošíni, nebo
dokonce vyžilé, kropenaté a zapšklé kusy
zubatých tlam odporně vyhřezlých ryb.
Už si ani nevšímal hromady rozdrcených
přileb s výčnělky masa a kostí. 
Vztekle se rozhlédl po sluncem probleskující
černé obloze a slastně vzdychl: 
"Dneska bude ale zas konečně moc pěknej 
den!" 
 
"No ano!", nadechl se.
Plížil se celý smáčený na břeh pod rozlehle 
bytelným, širokým mostem.
To bude přece silniční nadjezd, napadlo ho. 
"Musím přece - a to rychle - ven!", vyčerpaně 
si pomyslel a rukou si pohladil trucovitě olysalé 
temeno šišule.
Byla nesouměrná, ale až zatvrzele celá.
Vykřikl, aby si dodal odvahy: "Co s mojí 
duší!?"
Uvidíme, pomyslel si vzápětí, když ho 
dokonalé ticho povzbudilo.
O nic přece nejde! Dyť mě lehtají jen ty 
úlomky cihel, veteránská malta a drobný
srstitřasy, asi od ubohých netopýrů.
 
Byl už téměř na vrcholu srázu za jakousi
zhroucenou stavbou.
Ještě pár kroků a - unaveně se konečně 
zastavil na asfaltové krajnici betonové dálnice.
"Áále, tady to přece znám!", vydechl do 
pustošivého ticha všude kolem. 
Nemusel se ani moc rozhlížet. 
K městečku, které bylo od továrny tak na půl 
cesty, mu zbývaly už jen necelé dva kilometry.
A obdivuhodně přímo s kopce dolů.
 
Byla to ovšem nepředstavitelně odporná
cesta!
Všude kolem prostupovaly okolím chladivé
chuchvalce omlžení. 
Pod ním se zpustošeně povalovaly nánosy 
stále bublavého bahna, vraky zvrásněných domků, 
nebo místy dokonce i osamocené trosky
schránek rekreačních bazénků či srolovaných
letadélek z nedalekého aerodromu.  
Také smrští či vysokou vodou poházené halapartny 
stromů, harampádí všemožného odpadu,  
nebo pozůstatky historického hradu, který se
ještě před nedávnem rozpínal na kopci nad
letištěm.
 
Občas zahlédl i zbytky pokroucených těl -
chmurné to zbytky kdysi lidských bytostí, 
které s otevřenými ústy, pomatlanými hlínou,
vykukovaly z dolámaných koster stavení 
nebo mazlavého bláta.
Opatrně se blížil k odbočce kolem staré
cesty k bývalému kamenolomu.
A právě v tom okamžiku uviděl, jak se na 
ní objevila kostrbatá silueta v elegantních, 
až žádostivě rudých šatech.
 
Zastavil se, aby si protřel zamlžené oči.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Pro přidání komentáře se přihlašte.
Kai
kvalita komentáře: 1 Kai 22. června 2020, 08:48
Emi: Emi, díky.
Bohužel to tak "do krvava" vyšlo...
Emi
kvalita komentáře: 0 Emi 15. června 2020, 21:20
3 Krvák, jak se patří.:)
  • Kai Autor
    Kai
  • 3 bodů
  • 2 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 15. června 2020, 08:38
  • 53 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz