PADLÍ POVSTANOU - 3.kapitola
Literatura > Vícedílné
PADLÍ POVSTANOU
Kapitola třetí
Čísi ruce mu jemně srovnávaly poddajné
plásty lebečních kosti.
Jakýsi mrchožroutský supí povaleč mu svým
dlouhatánským, krutě zakřiveným zobanem,
spojoval drobné chuchvalce vlasů - ty mizivé
dálnice uvnitř jeho rozbředlého mozku.
Pak se dal i do testování jemné fáže kdesi
v jeho podhoubí.
S podivem si uvědomil, že ho začíná
ovládat jakýsi - lidskou řečí - nedefinovatelný
pocit.
Do podvědomí mu ve vlnkách začínaly
klouzavě vplouvat podivné obrazy netypických
útvarů - špulících se květinových prahubiček,
různě hrbolatých zvířat s tepajícími srdci na
jejich výbušných nožičkách či různostranných
pánvích.
Častokrát byla tato pulsující pumpička
natělena dokonce do šišatě kroužících,
duhově promrkajích očních bulev.
A do toho všeho se kolem něj hřejivě
obtáčel kejdavě dychtivý, polotemný šum.
Místy se mu jakési svébytné prstíčky zabořily
dokonce i do chomáčů jeho zatím jen škádlivých
představ.
A hele!
Když si pohladil nos, zjistil, že je o dost
větší, než byl před několika minutami.
Ucítil, jak se mu po dlani rozlévá mazlavá
tekutina. Pohlédl na ruku a musel se téměř
věštecky zašklebit: "Brácho, máš jistě
přeraženej frňák!".
Ale to nebylo vše.
Po odeznění prvotního šoku, se mu začaly
pozvolna prodlužovat i povolující vazy kolem
kloubů.
Ucítil, jak mu rudá tekutina ulpívá na obou
tvářích, na čele - i jak lepivě stéká po jeho
opálené, zatím ještě nadějně elastické kůži
hrudního koše.
"Tak dost!", vykřikl, až mu kdesi v hlavě
zlověstně zapraskalo.
Z úst se pozvolna vzneslo do prostoru
několik měňavých bublinek.
Mátožně stoupaly kamsi nad jeho
rozpitvanou hlavu.
Krk se mu podivně sevřel.
Ucítil mírný tlak pod spodní částí těla.
Pohlédl dolů.
Kolem jeho ploutví se obtáčela čísi
těžká mumraj - copak to asi může být?
Chňapl po jedné z bublinek a nasadil
si ji pod obočí.
Prohlédl.
Mezi shluky oblázků, kastanětami korálů,
odpočívajícími tvrdošíny, spatřil i potulující
se hejna všeho možného harampádí.
Letmo zahlédl jakési bystře namodralé
rybky, nažloutlé, kropenaté, ušaté, lenivě
pyskaté i svěže průhledné.
Ale - odpočívající mezi unylými balvany -
i jednu měňavě tiše útočně vyčkávající,
která se ještě ke všemu potměšile tvářila,
jakoby očekávala pro svoje vypouklá záda
nějaký opálový příval vzdálené, neforemné
pouště.
"To asi nebude pražádný dromedár!",
vybublato mu protáhle, v ten mrákotně
beznadějný okamžik, z prosolených úst.
"Ale děte -", přál si alespoň na vteřinky
projevit jakousi míru sarkasmu.
Ale asi se mu to nakonec i částečně povedlo!
Blahobytná vodní lázeň kolem něj pojednou
změnila barvu.
Z blankytně přemodralé se rázem provdala
za báječný celek krvavě rudé.
Přistihl se, jak pozvolna vystupuje z nitra
přehlubocené jeskyně.
Kolem něj se válely hromady sutin. Zakopl
o zamotané, zrezivělé lano, které se kroutilo
kamsi pod hromady rozmlácených cihel -
vypadalo, jako by mohlo patřit k hromosvodu
na ohromně vysoké věžičce. Obešel i několik
dokonale poničených vraků aut, z nichž jedno
bylo mezi harampádím obráceno střechou
dolů.
Přestala ho dráždit vířící poušť, příšerně
pohádkové moře - žádní tvrdošíni, nebo
dokonce vyžilé, kropenaté a zapšklé kusy
zubatých tlam odporně vyhřezlých ryb.
Už si ani nevšímal hromady rozdrcených
přileb s výčnělky masa a kostí.
Vztekle se rozhlédl po sluncem probleskující
černé obloze a slastně vzdychl:
"Dneska bude ale zas konečně moc pěknej
den!"
"No ano!", nadechl se.
Plížil se celý smáčený na břeh pod rozlehle
bytelným, širokým mostem.
To bude přece silniční nadjezd, napadlo ho.
"Musím přece - a to rychle - ven!", vyčerpaně
si pomyslel a rukou si pohladil trucovitě olysalé
temeno šišule.
Byla nesouměrná, ale až zatvrzele celá.
Vykřikl, aby si dodal odvahy: "Co s mojí
duší!?"
Uvidíme, pomyslel si vzápětí, když ho
dokonalé ticho povzbudilo.
O nic přece nejde! Dyť mě lehtají jen ty
úlomky cihel, veteránská malta a drobný
srstitřasy, asi od ubohých netopýrů.
Byl už téměř na vrcholu srázu za jakousi
zhroucenou stavbou.
Ještě pár kroků a - unaveně se konečně
zastavil na asfaltové krajnici betonové dálnice.
"Áále, tady to přece znám!", vydechl do
pustošivého ticha všude kolem.
Nemusel se ani moc rozhlížet.
K městečku, které bylo od továrny tak na půl
cesty, mu zbývaly už jen necelé dva kilometry.
A obdivuhodně přímo s kopce dolů.
Byla to ovšem nepředstavitelně odporná
cesta!
Všude kolem prostupovaly okolím chladivé
chuchvalce omlžení.
Pod ním se zpustošeně povalovaly nánosy
stále bublavého bahna, vraky zvrásněných domků,
nebo místy dokonce i osamocené trosky
schránek rekreačních bazénků či srolovaných
letadélek z nedalekého aerodromu.
Také smrští či vysokou vodou poházené halapartny
stromů, harampádí všemožného odpadu,
nebo pozůstatky historického hradu, který se
ještě před nedávnem rozpínal na kopci nad
letištěm.
Občas zahlédl i zbytky pokroucených těl -
chmurné to zbytky kdysi lidských bytostí,
které s otevřenými ústy, pomatlanými hlínou,
vykukovaly z dolámaných koster stavení
nebo mazlavého bláta.
Opatrně se blížil k odbočce kolem staré
cesty k bývalému kamenolomu.
A právě v tom okamžiku uviděl, jak se na
ní objevila kostrbatá silueta v elegantních,
až žádostivě rudých šatech.
Zastavil se, aby si protřel zamlžené oči.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 2 komentářů
- 1 hodnocení
- 15. června 2020, 08:38
- 405 zobrazení
- 0 oblíbené
-
