PADLÍ POVSTANOU - kapitola 2.
Literatura > Vícedílné
PADLÍ POVSTANOU
Kapitola druhá
Pohlédl pomalu vzhůru.
Pocit závrati ho ovšem přešel tak rychle,
jako před chvíli začal.
K vrcholu komínu měl před sebou ještě
tak stoupání kolem pěti metrů. Skoro
jako loni na Lomničák, pomyslel si.
Bože!
Zavrávoral - sto metrů nad zemí!
Tak vysoko sem ještě po svých nikdy
na tovární komín nevystoupil.
Zahákl na žebřík další karabinku.
V mysli mu v tu ránu zazněl ten náramný
zvuk kovu narážejícího na příbuzné vlnové
délky.
„Pár metrů, vole!“, zašeptal povzbudivě.
Napadlo ho, že je to s ním, jako v práci.
Už dávno přece věděl, proč ho potajmu
hodnotí jako chytrolínovýho vzdělance.
Prostě sem pro ně jen takovým pořád
přepláceným ajťákem.
A to navíc přímo v záři reflektorů!
Proč ne?!
Ať si lezou komu a kam ještě chtějí!
Já sedím na své hnědé židli a vysávám
monitor.
Koukám si občas do okna, krmím rezavý
veverky na římse.
Poťukávám do klávesnice a šudlím si
s myší.
"A taky si občas utřu nos do rukávu!",
vykřikl do hlubiny a pohlédl vzhůru na
vzdálené mráčky, které právě začínaly
obalovat sluneční kotouč.
Jiřík zbledl: "Támhle! Co je to tam za
kominickýho lampócha? Hele, volové -
no přeci támhle!", a křečovitě třásl rukou,
která směřovala ke špici komínu.
"Co je to tam za sebevrahůňa!?", přikrčil se
a neuměle, podvědomě se pokřižoval.
Muži se otočili a zírali směrem, kam
ukazovala Jirkova rozkymácená ruka.
"Padam, padam, padáám -", zanotoval
nemístně Bohuš.
Copak Bohoušek!
Byl to holt od narození tak nějak tíž zvladatelný
samorost.
A taky tak zvaný bourací pomocář.
Tedy pomocná ruka, která dělala na pracovištích
všechno možné. Prostě, co bylo právě třeba,
aby ti nepomocní mohli v klidu nad prací třeba
i přemýšlet.
A taky, aby nějak uživil svoje hoby.
V nepracovním čase se zabýval chovem
odporně chlupatých králíků, se kterými vytrvale
objížděl všemožné výstavy a dokonce i různě
populární mezinárodní soutěže.
"Nech toho, vole! To není žádná sranda!
Co když spadne - a taky sa zabije sa -",
zakoktal Karel, aby napodobil nešťastného
kamaráda. Usmál se a poplácal Bohuše
po letitě odřené bezpečnostní helmě.
"A sme doma -", vydechl Dalibor.
Napružil si svaly, aby se na žebříku zachytil
o další příčku výš.
Žádný křesílko – pohyb je taky třeba, málem
vykřikl do světa hluboko pod sebou.
Mám další hvězdičku! - pomyslel si, když
konečně pořádně vydechl na drolícím se
vrcholu.
Třel si necitlivé dlaně a pomaloučku se začal
rozhlížet po okolním, nádherném výjevu široko
daleko pod sebou.
Zaostřil zrak na skupinku lidí. Poté zahlédl
dokonce i na náměstí před kostelem zastavující
auto.
Pohlédl i na skupinku dělníků, kteří na něj
hleděli pod patou komína.
Právě v tom okamžiku ho oslepila neprostupná
vlna světla.
Instiktivně křečovitě zavřel oči.
Ovanula ho vlna podivné tepelné záře.
Co to bylo? Snažil se vyhlédnout z naprosté
tmy. Ale slzami slepená víčka se ne a ne od
sebe odpoutat. Trvalo to jen okamžik, ale
připadalo mu to všechno jako věčnost.
Otevřel oči a rozhlédl se kolem.
Pohled se zastavil na vzdáleném, protilehlém
skalním masívu.
Pod horským návrším klouzalo do údolí několik
koňských spřežení s návěsy poražených kmenů.
Dřevorubci pobíhali kolem, jako mravenci před
bouří.
Co!? Že by před blížící se záhubou!?
Ne, ne!
Hřebci se zmateně kolíbali před něčím zdaleka
ještě obyčejnějším.
Snad teprve před zrodem polámaných noh,
či popraskaných šlach?
Hm, tak copak se to blíží?
Že by byl před lesními ranaři výplatní den?
Nebo to bylo slizkým blátem pod koňskými
kopyty?
Lezec zpozorněl, když v dáli zahlédl
blížící se nafouknutou, šedočerně až
temně hnědavě zelenou hmotu podivných
přikrývek, která - na tu dálku, jak to vypadalo -
před sebou tlačila čistou, blankytně modrou
oblohu.
Co se to tam, proboha, děje?!
Pohroma se ovšem nedala zastavit.
Zavalily ho proudy prudkého chladu.
Pod mračny, které se pojednou vztyčily
nad jeho hlavou, se ve vírech třepetalo
téměř vše, co bylo z blízkého okolí k mání.
Ta směs se protáčela sem a tam.
Okolní teplota vystoupala prudce vzhůru.
Stoupala, klesala a zase vylétla téměř do
saunových rozměrů.
Padaly vytržené stromy, střechy některých
domů z městečka, těsně kolem něj se mihlo
několik právě poletujících prasat - a sem tam -
zmítajících se krav. Ale i potlučené, rotující
kolem své osy, i postřikové auto městských
očistných služeb.
A hned za tím vším se valil snad konec
všemožně nápaditého života, napadlo jeho
hroutící se vědomí.
Zachytil se křečovitě okraje komínu, aby ho
drásavý poryv nárazového větru nesmetl
s jeho vrcholku.
Ruce bohužel zatnul s tak nebývalou silou,
až se rozpukané, historicky odleželé,
šamotové cihly drceně rozlétly do nitra
smršti, jako ve vichru popel z dýmajícího
doutníku.
Kutálel se, okamžiky se vznášel, pak zas -
v kotrmelcích - padal kamsi do roztočeného
neznáma.
Jeho křeč v tom kulení povolovala a bleskově
odpadávala, aby se zrodila další fáze oddajnosti.
Zavřel, už po několikátém mrknutí, oči.
Jeho váha se přenášela kupředu i dozadu,
balancoval, nohama se snažil zapřít
o vypadávající zrezivělá stupátka žebříku
pod sebou. A tak je hrnul k zemi, jako
lžíce bagru bouranou cihlovou stěnu .
Začal se v pádu děsivě vlnit, nafukovala
se mu plandavě pootevřená ústa, když
se snažil kamsi vykřikovat o marnou
záchranu.
Při tomto děsivém záchvatu, a při živelné
touze o přežití, zatínal v pádu svoje drápy
do právě se rozlétajících cihel, hroutících
se zpevňujících okruží - snad i do nasládle
zapáchajících přívalů prachu i letitých nánosů
kouřových pavučin.
Padal a padal.
Řítil se v přemetech do bezedných hlubin.
Ocitl se v tom jeho světě tak docela sám
a sám. Hlavou narážel do zbytků tříštícího
se továrního komínu, do záblesků záchrany,
do nárazů všeničícího tornáda a přívalových
vln.
Na konci této zběsilé cesty ho zavalily už jen
tuny neprodyšné hmoty.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 2 komentářů
- 1 hodnocení
- 10. června 2020, 08:43
- 287 zobrazení
- 0 oblíbené
-
