P A D L Í P O V S T A N O U
Literatura > Vícedílné
PADLÍ POVSTANOU
Kapitola první
Otočil se a pohlédl do hloubky pod sebou.
Málem se mu rozskočila hlava.
Na okamžik ho sevřela nepředstavitelná
závrať.
Ruce křečovitě sevřel kolem poctivě
zarezavělých stupaček žebříku.
Začal prudce dýchat.
Srdce mohl mít v ty chvíle snad až -
jak se říká - až někde uvnitř krku.
Jeho, v ty okamžiky téměř kolabující plíce,
se téměř zhroutily do prázdna.
Ovšem srdeční svaly se daly kupodivu
do zázračně nakopnutého režimu.
Opět se trhavě nadechl.
Tak jo, pomyslel si, a zavřel oči. Začal
v duchu počítat.
Když se dostal na úroveň osmi, cítil,
jak se mu zpevňují nejprve konečky
prstů, pak ruce, nohy - a nakonec i celé
zbývající tělo.
Už mohl dokonce i pohlédnou zpátky na
dalekou zem, která se ustálila hluboko
pod jeho maličkostí.
"Mamíí!", vykřikla Helena, "zase mně
nebere mobil - nenechal nějaký vzkaz?"
"Děvče, umíš číst?"
"Cože?"
Matka ukázala na lístek, který se povaloval
na stole mezi tiše uvadajícími květinami,
polodopitým šálkem kávy a nakousnutým,
pomatlaným zbytkem krajíce chleba.
Celé to vypadalo dost domácky. Jako výjev
z nějakého románku o uprchlíkovi z krajiny
Napoleonovské Elby.
Vrhla se na ten cár roztřepeného papíru.
Jistě, zase si můj Dalibórek udělal z domácího
diáře trhací kalendář, pomyslela si.
Četla ovšem rychle.
"Mamííí", vykřikla,"tak si představ, zase vypadl
nejdřív na ty svoje šutry!", po chvíli smutně
dodala, "a pak - jestli ten hazard přežije - tak se
vydá konečně zase do toho svýho kanclu.
"Jednoho dne se stejně nejdřív zabije", zatřásla
hustým obočím podivně oslovená žena, "a bude,
chválabohu, už konečně jeho zasloužený konec",
pokývala nevraživě hlavou matka.
"Ale ne. Znám ho. On se nezabije. Maximálně
trošku spadne a vodře si ten svůj frňák. Pro něj
je přece náš společnej život vždycky jen unuděná
mandolína!", řekla a odhodila zmačkaný papír
na talíř mezi zbytky másla.
"Mimochodem, jeho mobil leží na zemi
před barákem. To sis nevšimla, Heli?!",
sarkasticky se zašklebila matka.
"Bože můj! A to mně říkáš až teprve teď?!".
Rozběhla se do koupelny: " Musím mu ho
hned přivézt! Má v něm všechna svoje
pracovní telefonní čísla - a vůbec -", zabouchly
se za ní dveře.
Bylo jen slyšet vzteklé vyvrcholení textu: "Ten
kretén ... a blbec!".
V rychlosti se umyla, naplácala si kolem očí
perlivé stíny a hodila na sebe pár odlitků
prádla. Nakonec v běhu vyškubla s věšáku
u domovních dveří dlouhý, sváteční, rudě
zářící kabát.
Za okamžik už startoval motor sportovního
vozu.
Žena se vyřítila z brány a v mírném
smyku pokračovala po hlavní silnici
směrem k městu.
"Chtěla bych být v řece tím vírem, bez kníru
i s knírem", prozpěvovala si ještě hodnou
chvíli stále dokola.
Chlapci v barevných, reklamními nápisy
vyztužených kombinézách, se začali
sjíždět k následné celodenní pracovní
činnosti.
Jejich auta se řadila, jedno za druhým,
otevírala se dvířka, z nákladových částí
bylo vytahováno pracovní nářadí.
Ozývaly se přátelsky povzbudivé hlasy:
"Vole, dneska by byl na štatlu šantán!
Zoncna paří - škopky by šlapaly!"
Udělaný, svalnatý chlapík, si odplivl, aby
uvolnil mandle a přihrouble zanotoval:
" Ach to maso krůtí, se nad ohénkem
krůtí - mám módr, braši, huž aby práskla
pauza!", dodal vztekle.
"Máš recht, Hranóšu,my ty tvoje fórky
paseme -".
"Tak tak. A včil, čudaj teho, my, pitomý solvíni,
deme makat. No aspoň budó chlemtáky navíc-",
odpověděl Česťovi Jura.
"A neval čočky? Večír si dáme - a to
všickni - i rybišky", zamračil se na kolegu
a téměř dětsky si dupl do štěrkového
náspu.
Hýna si posunul brýle, mávl rukou, ušklíbl
se, přehodil přes záda kabel od svářecího
aparátu a vykročil k budově pod komínem.
"Vole, dáme si eště válec, ne?", vykřikl
na něho Karel.
Hyneček, jak mu všichni většinou říkali,
podle flintovýho blbečka z jednoho filmu,
se ohlédl: "Včíl na to kadím -" , nedořekl,
protože se mu při otočce svezl elektrický
vodič až téměř na zem a málem se mu
zamotal mezi nohy.
"Neblbni, mosíš sa predsa eště rozkóřit,
nebo -", zmlkl.
Tým zaměstnanců z podniku, který byl
vybrán na demontáž zbylých součástí
kdysi rušeného elektrárenského závodu,
obrátil oči, jako jeden muž, ve směru, kam
se právě podíval i Karel, zvaný také někdy
až příliš lepivě Pomáda.
Z prorezivělých vrat továrního baráku právě
vykročil jejich předák. Blížil se k nim, jako
polovzteklý pavián ke své oběti.
Na první pohled bylo patrné, že není ve své
kůži.
"Ogaři, ogaři!", vykřikl a málem se k nim
rozběhl, "co je s váma? Už ste tady měli
půl hodiny makat, že!?"
Šéf se zastavil jen pár kroků od vyděšené
partičky dělníků, která postávala u dvou
služebních náklaďáčků. A ke všemu ještě
kouřili!
"Parťáku, promiň, ale museli sme objíždět
tak půlku okresu. Zastavili nás totiž policajti".
"Cože? Policajti? A co chtěli, Kódl?",
zpozorněl vedoucí.
"Nic. Teda - nic zvláštního. Jenom nám řekli,
že silnice je dál neprůjezdná. Tak na hodinku.
Prej musíme počkat, až hasiči průjezd uvolní.
Ňáká sportovní šumka spadla ze srázu přímo
nad kamenolomem. Asi vzal sebou taky pár
stromů, či co? Tak sme to vzali objížďků, šéfe!".
Jirka pokýval souhlasně hlavou, odhodil
zbytek cigarety a pohlédl znuděně vzhůru.
"Prej se to fáro kutálelo sem a tam. Pak padalo
po skalách - otřásl se ten dopravál, co nám to říkal -
to víte, je to výška takovejch padesát metrů dolů".
"Tak dost, hošani!", vykřikl šéf, "nechte už těch
kydů - a navíc! Už mě to dnes přestává úplně
bavit - těch pitomně krajových blábolů! Kdo vás
má po ránu poslouchat!", vykřikl a mrkl do
pracovní knížky.
"Do večeře to musí být hotový. Jinak děláme
až do rána. Jasný!?", posunul si brýle, které mu
visely už na spodní části jeho nosu, který vyčníval
do prostoru jako obrovský orlí zoban.
Pohled mu přitom zabrousil do dálky:
"Panebože, co ten tam dělá!", vykřikl a otevřel
ústa. Začal mávat rukama: "Hej, vy tam!", vykřikl
několikrát směrem k vrcholku komína.
Když se nic nedělo, zakroutil hlavou:
"Panebože! Ještě toto! No nic - dobře nám,
eště ke všemu, tak. Nahlásím toho blbce
polišům, ať si ho sundají sami."
"Proč móglům? Dyť to dělaj přeci hasiči, ne?!",
odhodlal se vyděšeně vstoupit do akce Jura.
"Pánové, klid. Hlavně na toho šílenca nevolajte,
mohl by sa leknůť, pustit sa a nakonec aj treba
spadnůť", neodpustil si dramatickou poznámku,
"jo - a hasiči i policajti maj přeci hen fůru inejch
starostí v lomišti, no ne!?", poznamenal víceméně
zázračně orientovaný Hyneček.
"Nevolajte, nevolajte? Ty vole! Ať se teda treba
zabije?!", rozčílil se Jirka, který nervózně
přešlapoval v pozadí, "nemá tam v nebi co
dělat. Enem nám brzdí prácu!"
" Chalani, víme my vóbec, ako sa tam dostál!?",
otočil se k němu zaskočený Béďa.
"Kémo, vysadila ho tam tahom temná Niagára",
ušklíbl se Jiří.
Právě v ten okamžik se bělostně rozzářilo celé
okolí, jakoby se miliardy fotografických blesků
prosvištělo v náladě oblohu.
"Co to bylo?!", vykřikl kdosi.
Všichni se po sobě stačili ještě vyděšeně
podívat.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 4 bodů
- 3 komentářů
- 2 hodnocení
- 03. června 2020, 08:48
- 302 zobrazení
- 0 oblíbené
-
