KŘIK

Po cestách z dezolátních podniků,
kde jsme oba tančili na stole,
ukazovali co se neukazuje
a říkali slova, který neexistují
by sebezbytování mělo pracovat na plný úvazek.
Nědělá a my se dál modlíme k bohu piva a zapomenutých pravidel.
Bojím se, cítím potůčky potu mezi ňadry a tím, že je slížeš nezmizí.
Modlím se k bohu násilí, korku od vína a cizích postelí,
modlím se s morfiem ve stříkačce mezi nohami,
bojím se, koulím očima, zápasím s poryvy neutuchající rozkoše a ostré nenávisti.
Cítím sladkou prázdnotu vesmíru v pytlících s vakuovanou zeleninou.
Co je ti drahé, je mé a i ty slipy hozené přes slizkou střechu z pravdivých lží.

Po nocích tě prosím ať mi vysvětlíš co je inverze
protože ji cítím ve všech spojnicích v těle.
Opakuju se? Ne. Opakuju tebe.
Protože to ticho nás zabíjí a ukrajuje kousky soudnosti.
Prkýnko na hajzlu je špinavé a slupky od banánů mizí mezi zraky návštěvníků.
Vím co si myslí, cítím ty vlny, ty MIKRO-VLNY.
Cítím všechno co řekneš, pomalu mi to stéká po jehlicemi pobodané kůži.
Směješ se a nevěříš na vesmír
nevěříš v osud a lásku a abstinenční příznaky,
ale v těle je další tělo a to tělo tě miluje!
Říkáš mi sedíc na parketách,
natahující nekonečný šluk
a natahující se po balíčku chipsů z večerky u Jožina.
Je to náš chrám,
naše spása.
Šeptáš mi.

Slunce svítí černobíle,
zebry na asfaltkách tančí,
tančíš ty i já.
Miluju tě! Miluju tě! Miluju tě!
Do mrtě metáme na poslední metu tohohle večera,
který se nesmí, nesmí protáhnout ani o milisekundu.
Minové pole číhá za dveřma
a mečení stěn nezná bratra,
v lednici jen další bolehlav
a další vata na ráno na očištění obličeje.