Horská řeka

Klestím si cestu travnatým porostem připomínajícím džungli. Jenže nejsem v džungli, ale v jedné zapadlé končině, která snad ani nemá název. Poškrábán od výčnělků keřů a s bodláky na zádech i na jiných duchaplných končinách mého těla se smiřuji s myšlenkou, že jsem měl zvolit spíše vyšlapanou cestu. Jenže má trýznivá ješitnost rozdat si to s neprobádaným lesním terénem mě nadchla natolik, že zapomínám i na čas, který zběsile utíká jak antilopa před lvem.

            Prostor lesních dravců. Prostor tichých vibrací a šumů, kde sem tam zatrylkuje nějaký zpěváček, je prostorem míru. Klidná jsou stébla trav. Klidná je hladina jezírka. Jen jedno zdá se být neklidné, a to protékající, zurčící řeka. Chladná je a divoká jak dívka tančící u tyče v přeplněném baru.

            Když si tak máčím své pařáty plné puchýřů, protože botasky opravdu nejsou vhodná turistická výbava do horských výšin, tak zjišťuji, že dříve modrá obloha už chytá načervenalý odstín. A do té krásné idylky začíná mrholit. Ale to nic nemění na tom míru ve mně. Ani na prostoru samém. Ten má hned několik funkcí. Jednou z nich je navozovat atmosféru a vyvolávat v člověku jisté emoční rozpoložení.

Zvuky a barvy, vůně a nálady, které nás obklopují, vyvolávají v člověku vzpomínky na minulost. Na něco, co už možná člověk zažil kdysi a teď se mu to díky prostoru spojí s onou zkušeností z minulosti. Tato propojenost smyslových vjemů se podílí na spoluvytváření pocitů a emocí v člověku. Z každého prostoru si tedy odnášíme cosi nepojmenovatelného jako samotnou vzpomínku.

            Rád se domnívám, že jednou, až mé tělo pohltí oheň, má duše, jenž je tvořena těmito vzpomínkami si je odnese s sebou kamsi do jiných sfér. A já budu ta vzpomínka. A ta vzpomínka nezanikne, neboť už teď je součástí jiných bytostí, kteří si nosí také své vzpomínky. Jsme sítí navzájem propojených vzpomínek ovlivňujících běh života.

            V jedné horské řece vyskakují ryby. V jedné horské řece si máčím nohy. V jedné horské řece plynou věky. Přestože ta řeka tudy nikdy netekla. Přestože ten člověk tudy nikdy nešel. Přesto všechno dál utíkají vzpomínky v prostoru i v čase.