K D O S I - 5.část

Literatura > Vícedílné

K D O S I

   5.část

 

 

 

"Jaká je to ale překrásná melodie!

A ten text! Báseň!

To se mně povedlo, viď!", rozkmitala

žena pohledem zelenohnědé hádě.

 

Toto děťátko našpulilo úzkou tlamičku

a vystrčilo hbitý jazýček, který mu ihned

začal klokotat po skle terária.

"Máš hlad?", usmála se a pohladila

skleněnou čelní desku.

Malý útočník hbitě ucukl a z tlamy

se ozval až překvapivě hlasitý sykot.

"Ale di, ty maličký -".

 

Ustoupila o krůček a pokývala chápavě

hlavou.

Zamířila k rohoži, která zakrývala vchod

do komůrky po straně místnosti.

Po chvíli šramocení se opět objevila,

tak říkajíc - v plné parádě.

V každé ruce ji visely za pokroucené

ocásky pohupující se malinkatá selátka.

Přitančila s nimi k teráriu, přikrčila se

a podvědomě chtěla vystrčeným jazykem

odsunout jeho horní kryt.

Jazyk se jí však zabořil do prázdna.

Kryt rakvičky, jak toto zařízení nevšedně

nazývala, se povaloval tak o čtyři kroky

dál - a o dva krůčky blíž k suterénnímu

oknu.

A to bylo nyní rozbité.

 

Upustila obě, s pištěním se vzpurně

kroutící zvířátka, do písečných přesypů

na dně chovného terária.

Kdo by si myslel, že dopadnou, stejně

jako kočky, na všech osm, mýlil by se.

Okamžitě zabořily růžové čumáčky do

jemného písku.

Žena se začala třást.

 

Kousla se do horního rtu a to tak

silně, až ji z očí vytryskly očekávané

slzy bolesti.

A propadla dupotu.

 

Dupala a vztekala se, dusala nohama

o nejistou rovinu podlahy, smetala na

dno místnosti, co ji přišlo pod ruku.

V tom okamžiku zahlédla už několik dnů

rozepsaný dopis, který se povaloval

 na stole.

"Huža- huž!", strnula, ale i přes to se

silou vůle jaksi křečovitě podvolila osudu.

 

Trvalo to až neskutečně dlouho.

A pak najednou - nabrala kyslík do plic -

seškrábla si víčky rodící se slzy.

Praštila hlavou do stolní desky - a usnula.

Ale jo - to byl ten celý kolísající krevní tlak.

 

Málem nestihla, aby se voňavě vykoupala,

nasnídala, oblékla se a nastartovala svoje

akumulátorové kolo.

Rozjela se a jela, dokud nedorazila na

náměstí.

Vyšlapala několik schodů.

Dopadla téměř vyčerpaně na tvrdou,

kancelářskou židli.

"Zase pozdě -", pochválil ji šéf a odplivl

si do košíku na nedopalky cigaret, který

stál v dopadové vzdálenosti od jeho

stolu.

 

A tak ubíhaly dny - rána za večery, noci

za leckdy únavnými radostmi.

 

 

Hleděl na ten červeně nalíčený domek

na předměstí.

Po chvíli se vyplazil po několika schodech

a vsunul se do zastřešeného prostoru

na podlouhlé terase.

Ostražitě hladil svými receptory chladnou

stěnu před sebou.

Téměř se stočil do jakési stažené pružiny.

Zapřel se o boční stěnu a pružina povolila.

 

 Než se zahrabala do peřin, prohrábla si

dlouhatánské vlasy.

Hlavou ji prolétla myšlenka, že by už

konečně měla sestře odeslat dopis.

Určitě zítra.

A únava ji dočista zmohla.