Jde to Dobré Wow!

K D O S I - 4.část

Literatura > Vícedílné
 
 
 
K D O S I
    4.část
 
 
 
 
Opřela se do starobyle měděné páčky 
a otočila s ní dolů. 
Okenní zástrčka pevně zapadla.
 
Žena se patrně uklidnila, neboť bez
jakýchkoli dalších komentářů potichu
zamířila ke stolu.
Odtáhla židli a vrhla rychlý pohled na 
prosklenou rakvičku. 
 
 
    Ty můj broučku maličký
    chvěješ se
    při pohledu na mě
    celičký -
 
 
Usmála se, jako malé dítě, když dostane 
vyjímečně zakázané cukrátko.
Háďátko ji stále upřeně pozorovalo mlhavě
zastřeným pohledem, patrně se právě mohlo
hluboce zamýšlet třeba nad nicotností života
pochmurného. 
 
Vzdychla.
Pohlédla na dopisní papír, na kterém před 
časem vyplnila několik poznámek.
Uvědomila si, že už alespoň půl roku sestře
neposlala ani řádek.
V bezhlučném prostředí její hlas zazněl
mlhavou naléhavostí.
 
"Drahá Kuličko", hlasitě četla a v rychlosti 
přeskakovala řádky.
Předtím stačila popsat jen třičtvrtinu 
stránky.
Zato byly tyto útržkovité postřehy jistě 
zajímavým sdělením.
Jak z textu vyplývalo, líčila v něm sestřičce 
svůj nenadálý příběh s nedělní odpolední
vycházkou. 
A kam jinam?
 
 
"Drahá Kuličko", dala se opět do čtení,
"musím ti ten divný úkaz upřesnit.Tos ještě 
neviděla!
Ale napřed se musím pochlubit.
Pořídila sem si, vůbec se asi tomu nebudeš
divit - však mě znáš - takovou menší chovnou 
staničku. Od družstva sem odkoupila párek
prasat. A před týdnem se prasnici naštěstí
narodilo sedm malých. A mají se ta hovada
čile k světu!
A teď se podrž!
No, co bych kolem toho dlouho kecala -
no - a taky sem našla přd třemi dny ve stodole 
vopravdickýho, ale skutečně vopravdickýho, 
malinkatýho hada.
Byl celý ušmudlaný, poulil na mě oči - jakoby
nikdy předtím nic podobnýho neviděl. Ale nejspíš
není jedovatý. Když sem ho koupala, tak se
jenom - představ si - ke mně tulil, jako nemluvně.
Takový je to spíš háďátko! 
A představ si, málem sem ho rozšlápla, jako
mastnej papír vod tlačenky! 
A to sem se drápala enem pro hrábě.
Ta malinkatá hadička byla stočená hned 
za dveřma.
Tak si to představ! Asi někomu to zvířátko uteklo - 
takovejch rádoby chovatelů je dnes všude plno.
Ale, musím ti říct, ten krucanec je roztomilý. 
Tak sem mu koupila i takový větší akvárium.
Ať se, až poroste, může pěkně proplazit. 
Takovou skleněnou dózičku. Jóó - a pozdravuje
tě. Kdo, ptáš se?
No přece můj Kadlík! Takový sem tomu přírůstku
do rodinky dala méno.
Ha, ha, ha!
 
No a teď k tomu hlavnímu! 
... Představ si, šla sem před čtrnácti dny kolem 
naší studánky - však víš - nad lesní kapličkou...
tou, jak sme do její zídky házely hlínou, a taky
i kamením, aby nám přinesla štěstí... a pak nám 
máti servírovala k nedělnímu obědu jen chleba
a konzervovanou rybu. 
Představ si! Otevřela plechovku - a přitom 
sme ani jedna ryby nesnášely! Obě sme se 
smály, až nám z očí vytíkaly slzy - to bylo
ale moc pěkné dětství, viď?!
No nic. 
K tomu mýmu zážitku.
Právě když sem se tu zastavila, abych si
vychutnala cigaretu, škrtla sem koksákem
a hned sem - nejprv podvědomě, jaksi mimo
sebe, uslyšela jakýsi podivnej, sílící šum...
nebo co?
A než sem zvedla hlavu, abych se podívala, 
vo co tu kráčí, plácl se sebou jakejsi obrovskej 
ovál přímo doprostřed pole. Přesně tam, jak 
sme si společně zkracovaly cestu výšlapkou 
domů.
Celý to bylo, jako v nějakým snu. Úplně sem
zdřevěněla... Co zdřevěněla!? Byla sem v tu
chvíli, samo sebou, jako bez duše! 
V hlavě mně začalo houkat - no, spíš dusat,
celá sem se začala třást. Asi sem měla tlak
tak sto na tři sta!
Co bys dělala na mým místě ty!? No, pověz!"
 
 
Hnědozelené háďátko začalo oťukávat hlavou 
sklo terária.
Ne že by do něj nějak zlostně mlátilo, ale bylo
to v tomto vytříbeném, akademickém prostředí 
zatraceně slyšet.
 
Žena pohlédla tím směrem. 
Zamračila se a olízla si ukazováček.
 
 
"Nepovíš, že?", připsala na papír a pokývala 
hlavou.
"A to ani nevíš, co se stalo dál? No dál!? Však
mě tak trošku znáš, viď sestří!... Ale nebudeš 
tomu věřit - dál se stal asi jen ten neuvěřitelně 
pomatený skrat - z toho obrovskýho balvanu, 
jak se usazoval prach z pole, najednou jaksi 
vyrůstaly kostrbatý trubice. Co - vyrůstali - voni 
se měnili! Jakoby odsávali z toho šutru obal
a přeměňovali ho - vopravdu - stávali se z nich 
vopravdický trubky. A nejen to!
Za okamžik měli i šišatou hlavu, lesklý, šupinytý 
tělo - a narůstali do šířky i délky. No, hrůza! 
A když se ty obludy začali rozlízat všemi 
směry, tak sem se rozutíkala. Ale ty potvory 
byli najednou všude. A co bys řekla? 
Jo - známe se - začala sem omdlívat.
A nakonec sem asi určitě i omdlela. Či co?
Krutý mdloby – nikdy nepřeháněj tělocvik
a hulení na čerstvým vzduchu!
 
Bylo to tak sugestivní sdělení, že si musela na 
okamžik odpočinout. Odložila propisovačku.
Otočila se k rakvičce a začala si notovat.
 
 
   Ty můj broučku maličký
    chvěješ se
    při pohledu na mě
    celičký -
 
 
   (pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Kai
kvalita komentáře: 0 Kai 19. února 2020, 08:52
Emi,
děkuji za vyjádření.
Emi
kvalita komentáře: 0 Emi 17. února 2020, 19:49
1 "V tom velkým hrnci je jen trochu povidel":tlesk: :che:
  • Kai Autor
    Kai
  • 1 bodů
  • 2 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 17. února 2020, 09:05
  • 157 zobrazení
  • 0 oblíbené