K D O S I - 4.část
Literatura > Vícedílné
K D O S I
4.část
Opřela se do starobyle měděné páčky
a otočila s ní dolů.
Okenní zástrčka pevně zapadla.
Žena se patrně uklidnila, neboť bez
jakýchkoli dalších komentářů potichu
zamířila ke stolu.
Odtáhla židli a vrhla rychlý pohled na
prosklenou rakvičku.
Ty můj broučku maličký
chvěješ se
při pohledu na mě
celičký -
Usmála se, jako malé dítě, když dostane
vyjímečně zakázané cukrátko.
Háďátko ji stále upřeně pozorovalo mlhavě
zastřeným pohledem, patrně se právě mohlo
hluboce zamýšlet třeba nad nicotností života
pochmurného.
Vzdychla.
Pohlédla na dopisní papír, na kterém před
časem vyplnila několik poznámek.
Uvědomila si, že už alespoň půl roku sestře
neposlala ani řádek.
V bezhlučném prostředí její hlas zazněl
mlhavou naléhavostí.
"Drahá Kuličko", hlasitě četla a v rychlosti
přeskakovala řádky.
Předtím stačila popsat jen třičtvrtinu
stránky.
Zato byly tyto útržkovité postřehy jistě
zajímavým sdělením.
Jak z textu vyplývalo, líčila v něm sestřičce
svůj nenadálý příběh s nedělní odpolední
vycházkou.
A kam jinam?
"Drahá Kuličko", dala se opět do čtení,
"musím ti ten divný úkaz upřesnit.Tos ještě
neviděla!
Ale napřed se musím pochlubit.
Pořídila sem si, vůbec se asi tomu nebudeš
divit - však mě znáš - takovou menší chovnou
staničku. Od družstva sem odkoupila párek
prasat. A před týdnem se prasnici naštěstí
narodilo sedm malých. A mají se ta hovada
čile k světu!
A teď se podrž!
No, co bych kolem toho dlouho kecala -
no - a taky sem našla přd třemi dny ve stodole
vopravdickýho, ale skutečně vopravdickýho,
malinkatýho hada.
Byl celý ušmudlaný, poulil na mě oči - jakoby
nikdy předtím nic podobnýho neviděl. Ale nejspíš
není jedovatý. Když sem ho koupala, tak se
jenom - představ si - ke mně tulil, jako nemluvně.
Takový je to spíš háďátko!
A představ si, málem sem ho rozšlápla, jako
mastnej papír vod tlačenky!
A to sem se drápala enem pro hrábě.
Ta malinkatá hadička byla stočená hned
za dveřma.
Tak si to představ! Asi někomu to zvířátko uteklo -
takovejch rádoby chovatelů je dnes všude plno.
Ale, musím ti říct, ten krucanec je roztomilý.
Tak sem mu koupila i takový větší akvárium.
Ať se, až poroste, může pěkně proplazit.
Takovou skleněnou dózičku. Jóó - a pozdravuje
tě. Kdo, ptáš se?
No přece můj Kadlík! Takový sem tomu přírůstku
do rodinky dala méno.
Ha, ha, ha!
No a teď k tomu hlavnímu!
... Představ si, šla sem před čtrnácti dny kolem
naší studánky - však víš - nad lesní kapličkou...
tou, jak sme do její zídky házely hlínou, a taky
i kamením, aby nám přinesla štěstí... a pak nám
máti servírovala k nedělnímu obědu jen chleba
a konzervovanou rybu.
Představ si! Otevřela plechovku - a přitom
sme ani jedna ryby nesnášely! Obě sme se
smály, až nám z očí vytíkaly slzy - to bylo
ale moc pěkné dětství, viď?!
No nic.
K tomu mýmu zážitku.
Právě když sem se tu zastavila, abych si
vychutnala cigaretu, škrtla sem koksákem
a hned sem - nejprv podvědomě, jaksi mimo
sebe, uslyšela jakýsi podivnej, sílící šum...
nebo co?
A než sem zvedla hlavu, abych se podívala,
vo co tu kráčí, plácl se sebou jakejsi obrovskej
ovál přímo doprostřed pole. Přesně tam, jak
sme si společně zkracovaly cestu výšlapkou
domů.
Celý to bylo, jako v nějakým snu. Úplně sem
zdřevěněla... Co zdřevěněla!? Byla sem v tu
chvíli, samo sebou, jako bez duše!
V hlavě mně začalo houkat - no, spíš dusat,
celá sem se začala třást. Asi sem měla tlak
tak sto na tři sta!
Co bys dělala na mým místě ty!? No, pověz!"
Hnědozelené háďátko začalo oťukávat hlavou
sklo terária.
Ne že by do něj nějak zlostně mlátilo, ale bylo
to v tomto vytříbeném, akademickém prostředí
zatraceně slyšet.
Žena pohlédla tím směrem.
Zamračila se a olízla si ukazováček.
"Nepovíš, že?", připsala na papír a pokývala
hlavou.
"A to ani nevíš, co se stalo dál? No dál!? Však
mě tak trošku znáš, viď sestří!... Ale nebudeš
tomu věřit - dál se stal asi jen ten neuvěřitelně
pomatený skrat - z toho obrovskýho balvanu,
jak se usazoval prach z pole, najednou jaksi
vyrůstaly kostrbatý trubice. Co - vyrůstali - voni
se měnili! Jakoby odsávali z toho šutru obal
a přeměňovali ho - vopravdu - stávali se z nich
vopravdický trubky. A nejen to!
Za okamžik měli i šišatou hlavu, lesklý, šupinytý
tělo - a narůstali do šířky i délky. No, hrůza!
A když se ty obludy začali rozlízat všemi
směry, tak sem se rozutíkala. Ale ty potvory
byli najednou všude. A co bys řekla?
Jo - známe se - začala sem omdlívat.
A nakonec sem asi určitě i omdlela. Či co?
Krutý mdloby – nikdy nepřeháněj tělocvik
a hulení na čerstvým vzduchu!
Bylo to tak sugestivní sdělení, že si musela na
okamžik odpočinout. Odložila propisovačku.
Otočila se k rakvičce a začala si notovat.
Ty můj broučku maličký
chvěješ se
při pohledu na mě
celičký -
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 1 bodů
- 2 komentářů
- 1 hodnocení
- 17. února 2020, 09:05
- 263 zobrazení
- 0 oblíbené
-
