K D O S I - 3.část

Literatura > Vícedílné

 

 

K D O S I

       3.část

 

 

Bylo přesně za tři minuty deset, když

se ozvala odporně vyhlazená, rázně

elektronická melodie.

 

V místnosti krajské úřadovny policie na tuto

výzvu nejdřív zareagoval červenomodrý pták,

který se - sice v kleci - pyšnil tím posláním,

že jeho opatrovatel tomu všemu tady velel.

 

Chlapík v úhledné košili odložil barevnou

propisovačku a mimoděk se pokusil

narovnat zmuchlanou, ale stále poměrně

elegantní kravatu.

Zvedl mobilní telefon a zakdákal obvyklou

frázi.

Chvíli poslouchal. Napětí začalo pomaloučku

cvičit celým jeho tělem.

"Cože!?", vykřikl nakonec.

 

A tak mu do mozkových závitů nakonec

proniklo, že už devátý v pořadí - kdy mizela

za posledního půl roku těla v jeho policejním

obvodu - právě před několika hodinami,

odkráčel, či byl unesen, kdoví kam.

 A kdoví kým?

 

"Ten hajzl si snad dělá z nás všech kolem

blázny!", vykřikl a praštil rukou do stolu.

 

Rozházené spisy poskočily.

I papoušek v kleci na skříni za policajtem

poskočil.

Sklonil zobák a otřásl se, až mu barevné

peří málem zatemnilo celou hlavu.

"Blááázny, blááázny -", nevlídně se zapojil

do nečekané situace.

A když se na něj jeho pán zlostně otočil,

uraženě zmlkl.

 

Nastala další fáze mimořádně zaslouženého

poplachu.

Ke spisům se vršily další, policisté pobíhali

sem a tam, vyjížděli po úřadech, po domech

snad v celém městě, po nemocnicích v kraji,

navštěvovali márnice, hřbitovy, domovy pro

tak zvaně nepřizpusobivé občany - už dávno

policejní úředníci zapomněli nejen na téměř

nekonečné služby - ale statečně jim narůstaly

i měsíční pracovní přesčasy.

 

 

Ty - má pružná tětivo

Ty - má lásko mžurkatá

Zpívám ti touhy tóny

do ouška -

raz, dva, tři...

 

Na vteřinky nastalo ticho, básník jistě

hledal vhodný rým.

V červeně nafasádovaném domku

se ozvalo plaše krátké odkašlání:

 

Nad námi temní

hvězdné lampióny

ale ty jsi přesto

jak pohlazení douška

ze zlata -

raz, dva, tři...

 

Jakoby se myšlenkové proudy opět

začaly vznášet všemi směry.

Žena se dlouze nadechla a z jejího skřípavě

podmanivého hlasu - i naprostý hudebně

romantický diletant - musel propadnout

neurčitému citovému chaosu.

Vzdychla a odsunula víko.

Roztomilá rakvička rázem ožila.

 

Sáhla na vypínač po straně piedestalu

a rozsvítila tlumená světla naplno.

Sklepní místnost se v ten okamžik proměnila

ve - chceme-li - překvapivé jeviště, plné

podivností.

Snad - jako při návštěvě notně exotického,

cirkusového šapitó.

Nad stropem se vznášeli na protáhlých pružinách

různě velicí netopýři, na okolních stěnách byly

chaoticky rozvěšeny zašlé plakáty - jejich hrdinové

vypadali na první pohled jako komické portréty

někoho, snad kdysi zajímavého - zpěvaček,

zpěváků, herců, sportsmanů, jakýchsi křečovitých

stařešinů - ale když se otočila hlava docela do leva,

visel tam nádherný, otřásňovaný širák.

Byl ozdobený přívěsky z nepatrných kostních

skeletů, patrně z vypreparované páteřní struktury.

 

Podivná dáma pohlédla na teploměr, zavěšený

na okraji schránky.

Středem úst jemně vyfoukla pramínek vzduchu,

aby v jeho hladivém proudu odvála chomáč

pavučin, který se ji závanem narůstajícího chladu

snesl do zorného pole.

Teplota ve sklípku i přes nárůst intenzity světla,

poklesla.

Musíme přitopit, rozhodla se po krátkém zvažování

a vztekle udeřila do zatím přivřené okenice.

 

(pokračování)