K D O S I - 1.část

Literatura > Vícedílné

K D O S I

1.část

 

 

 

Po zdolání několika schodů se vsunul

do zastřešeného prostoru na podlouhlé

terase. Ostražitě hladil svými receptory

chladnou stěnu před sebou.

Téměř se stočil do jakési stažené

pružiny.

Zapřel se o stěnu a zatlačil.

 

Dveře zapraskaly, ale nic víc se

nestalo.

Tak to zkusil znovu.

A silněji.

 

Tentokrát to zaskřípalo.

No nic, pomyslel si. Napružil tělo,

co to šlo, a udeřil do dveří, až to

nejen několikrát skříplo, ale cíl

snahy se málem rozlomil vejpůl.

Rána, jako z menšího děla!

 

Zastavil se a napjatě chvíli

naslouchal.

Nic mimořádného se ovšem

i tak  nestalo.

Samotného ho tento moment

nečekaně překvapil.

 

Když se ocitl v místnosti za nimi,

opatrně se plížil vpřed, dokud

nenašel, co si jeho vědomí přálo

najít.

 

 

Muž - jen střídavě osvětlený paprsky

z venkovní lampy, které na něm ulpěly

přes mřížky páskovité rolety - se před

ním nenuceně převaloval na posteli

a jeho ústa střídavě vyluzovala zvuky

podobné přerušovanému chrapotu,

ale i jemnému bublání, přičemž

z koutků úst jemně odletovaly drobně

blýskavé bublinky.

Obojí působilo - k účelu, k němuž mělo

zakrátko dojít - velice povzbudivě.

 

Ucítil tlak za svými zády.

Prudce otočil hlavou.

Strakatá kočka na něj hleděla

svýma nazelenalýma očkama.

A pak, ve zlomku vteřiny, otevřela

tlamu a pořádně zacvičila chomáčky

vousů.

Vycenila lesklé zoubky a z její tlamy

se ozvalo zlověstné vrčení.

Bleskurychle vystrčila pravou přední

nohu a mrštně plácla do prostoru před

sebou, kde očekávala, že se její vysunuté

drápy lehce ponoří do narušitelova těla.

 

Ucukl dřív, než kočičí pracka mohla

dopadnout.

Patrně musel předem předvídal její

výpad.

Zaútočila i podruhé. Tentokrát i levou

nohou. A vzápětí mrskla vpřed opět

několikrát i pravou.

Dostala se konečně do nebezpečně

útočné akce.

Stíny na okolních stěnách se začaly

proplétat, téměř jako noc s nocí.

Jako Kain s Ábelem?

Jako bláhové nic s téměř bláhovým

ničím.

Ovšem výsledek tohoto souboje byl

již dávno předem dán.

 

 

Muž pod bytelnou peřinou ovšem jen

velice málo ze svého okolí, bohudík,

vůbec nevnímal.

Bezstarostně se nadechl a pod víčky

mu začalo povzbudivé bytí  protáčet

zorničkami.

 

Kdyby se v tento okamžik konečně

docela probral k životu, mohl zůstat

patrně ještě chvíli v říši iluzí, jak mu

po některých večerech už dávno

nápadně trousila do dětské hlavičky -

v tak zvaných pohádkách - jeho

vybájená babička.

 

Byla to jistě moudrá a zkušená bytost.

Nicméně v neoblomně tradičním omylu.

Patrně i tajemně prosila - v těchto

nekonečně matlavých archeologických

povídačkách, jen odevzdaně, pod přívalem

statečných princů, pomatených vlků,

debilních draků či nepřekonatelně

laskavých vrcholových panovníků -

o vysvobození.

 

(pokračování)