Jde to Dobré Wow!

S O K O L I - 5.část

Literatura > Vícedílné
 
S O K O L I
    5.část
 
 
 
 
Úzký výsek mezi stromy se táhl
s vršku mírného kopce přes údolí
až k dalšímu horizontu.
Asi po sto metrech nad holinou 
vyčnívaly do výšky jen stožáry 
vysokého napětí. 
Vypadalo to, jakoby tudy měla pod
nimi vést nějaká udržovanější cesta, 
například pro - až napadne sníh - 
sportovně nadané turisty, běžkaře, 
rodiny na saních a v létě například 
třeba pro pohodové, tak zvaně 
procházkové houbaře.
Nakonec, na této části Vrchoviny,
by to nemělo být zas tak moc
překvapivé.
 
Mladí banánci už měli téměř polovinu 
namáhavé činnosti za sebou.
Ano. Ale byla to skutečně téměř poctivá
dřina. Naštěstí jim jejich silně rozevlátý 
stav dovoloval, aby svou vizí s nadšením 
překonávali běžné člověčenské meze.
V hloubení příkopu se střídali. 
Zatímco kopáč dobýval půdu a poté 
vyhazoval z díry hlínu, druhý na povrchu 
polykal po dávkách pilulku za pilulkou.
 
Dolehl k nim těžký zvuk, který se nesl
do krajiny z věže kostela za kopcem.
 
Hedvik pohlédl na svoje zablácené
hodinky.
"Je čas na večeři, brácho!", sáhl za
záda a chvilku šátral v odloženém 
batohu. 
Mezitím se Ríša vyhoupl z prohlubně 
a padl na kolena do čerstvě vyvržené půdy .
"Dělej, vole, už mě padá dech!", zakroužil
očima a zdlouhavě si odplivl.
V Hedvově ruce se objevila stříbřitá krabička.
 
Otevřel ji a vytáhl injekční stříkačku, jehlu 
a smotek gázy. Naslinil ji a párkrát utřel 
kolegovi povrch zabláceného předloktí. 
Porcelánová figurka se v dózičce skutálela
na uvolněné místo.
Z náprsní kapsy vytáhl skleněnou lahvičku 
s těžce netypickou tekutinou.
Nasadil chvějící se rukou jehlu, odsunul
kryt a nabral z nádobky pulsující hmotu.
Hned na potřetí se trefil Ríšovy do žíly.
Téměř stejný obřad čekal zakrátko i na něj. 
Otřel si slinami kůži a vyprázdnil zbytek 
šalmaje do vlastního těla.
Začal hlasitě počítat do deseti.
 
Přesně na devátou odhodil stříbřitě vyhlížející
krabičku do jámy.
Figurka však se svým výstupem stále otálela.
 
Zpozorněl. 
Pohlédl vzhůru k obloze a napjatě otáčel 
hlavou.
 
"A mám vás!", zasípal po chvíli a sklonil
pohled k zemi na vyčkávajícího dvojáka.
"Náčelník se k nám vrací!", vykřikl pitomě,
"slyším ty ftáky hvízdat křídly" nadechl se, 
až se mu vzápětí vydral z plic i ten široce 
přítulně blahosklonný duch tajemného
poznání.
 
"Tak mrskej, Hedvo! Musíme potěšit ty 
krchatý pařáty - ty šumtivý drápy, ty hřejivý,
kulovitý kryje, chápeš?, než nám to 
všechno zase zasypou", snažil se
prokousnou si ret Ríša.
"Neboj, gumko, musí přece napřed nad 
náma třikrát poctivě zakroužit - to stihneme!", 
poznamenal s úšklebkem Hedvik.
"Ne! Musíme jim vyjít radši hned nahoru 
naproti!", vykřikl nedočkavě Richard.
 
 
"Co to bude?", otočil se na Jitku kuchař, jen 
co se za ní usadily rozhýbané dveře kuchyně.
Letmo pohlédl na hodinky.
 
Bravo. Ještě tři hodinky a bude padla, 
řekl si v duchu Martínek a nespustil z 
dívky oči.
Unavená kráska s pečlivě vyholenou 
hlavou odložila tác na keridonek 
a přihladila si svůj blýskavý vrchol.
"Dvakrát vývar, dvakrát angličáka. A kmitej!
Prej maj hlad, žvatlali, když začali chlastat
činžáno - kuchto!"
"Jituš, nésu žádná kuchta. A když už, 
tak pro tebe, pinklo, sem i tvůj mistr 
šéfkuchař."
Hned se v kuchyni zlepšila, jaksi celým 
dnem opruzující atmosféra.
"Tak jo, zkusíme to."
 
Martin otevřel lednici, vytáhl pěkně zarudlý
kusanec svíčkové, přátelsky ho pohladil, 
odřízl dva přiměřené kousky a plácl s nimi 
na váhu.
Pánvičku polil olejem a řezy na prkýnku
podusal kotníky své pravice.
"Se zbláznili? Kde dostanou v devět večer
polívku?!"
"Řekla sem jim, že se zeptám."
"Pěkné! Moc hezké! Boduješ u šéfa", 
utrousil Martin a otevřel znovu lednici. 
Vytáhl nádobu s vývarem a macatým 
šufánkem nalil do menšího hrnce tak na dvě 
porce. Zarazil se.
Podíval se na Jitku.
"Dáme si taky s nima?", usmál se.
Právě v tom okamžiku zablikalo a nakonec
i docela zhaslo všude kolem světlo.
"Kurva!", vybafl kuchař, "já se na to vyse -",
nedořekl, když se Jitka začala hlasitě smát.
"Tak to už je dneska od rána - ", oddechl si,
aby nabral sil a mohl se vzápětí snad i na
celou manažérskou suitu restauračního
komplexu oprávněně potměšile zašklebit.
"Jo - podruhé!", doplnila ho holohlavá
servírka.
 
Zhruba ve stejném času se konečně 
dostal se svými reflektory ke spodní 
části pole i traktorista místního družstva. 
Za chvíli mu měla chválabohu končit 
dvanáctihodinová směna.
 
Co to je, podivil se, když před sebou 
po levici uviděl těsně u paty stožáru 
vysokého napětí podivně nepatřičnou 
jámu.
 
Šlápl křečovitě na brzdový pedál.
 
Rachotící motor zafuněl, dálková 
světla se přenesla na obrysová, 
zablikala a golem bručivě ztichl.
Řidič sestoupil po kluzkém žebříku 
obrovského traktoru a marastem 
se klouzal k podezřelé díře v zemi.
Ucítil podivně burcující puch.
Na hlavu se mu závanem větru snesl
jemný poprašek.
Setřel si čelo, zalovil v kapse montérek
a škrtl zapalovačem. 
Kde se tady vzal popel, podivil se.
Vzhlédl vzhůru na temeno stožáru.
 
Vyplašil hejno jakýchsi nočních ptáků.
S hrůzou uviděl i dvě - silným elektrickým
výbojem zuhelnatělá těla - která se vznášela, 
přiškvařena mezi pevnými dráty a ponurým 
svitem Měsíce. 
 
(konec)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 27. ledna 2020, 08:52
  • 218 zobrazení
  • 0 oblíbené