S O K O L I - 4.část
Literatura > Vícedílné
S O K O L I
4.část
Sešli se krátce před osmou v nevlídně
potemnělém stavení. Ríša odhodil školní
tašku na botník.
Hedvík odzátkoval dvě láhve piva a postavil
je na stůl.
Richard vůbec neváhal a hned se vrhl
na dalekohled na parapetu okna.
"Pořád nic, vole!", začal se málem hroutit.
Poskakoval u okna a šermoval očkem sem
a tam.
"Blbečku, ještě sme neměli vitamín!?", řekl
klidně Hedvik a pravou dlaní shrábl se stolu
několik rozházených našedlých pilulek
a mrskl s nimi do úst.
"A co já, vole?!", povšiml si náhlé akce
kolegy pozorovatel.
"Máš tady celou půlku -", vyvalil na něj
Hedvik a zatřepal dózičkou, která svítivě
polehávala na kraji stolu.
Ríšovi se po chvíli začali protáčet oční
panenky. Nemohl zaostřit pohled na určitou
věc. Na okno, na výjevy v dalekohledu -
prostě na nic.
Nebo si to jen tak komplikovaně domýšlel?
Jednou se díval vpravo, pak zase vlevo.
Chvílemi vzhůru a nanovo kamsi až ke
kořenům stromů.
"No, už by tu měli každou chvíli být -
tak to už konečně zapni ! Na co, Hedvo,
čekáš!?", vykřikl Ríša.
"Nevšiml sis, že kdesi v elektrárně - nebo
kde - vypadl ráno elektrický proud, Rišmane?
Sme holt bez šťávy, vole! Ale nám to zas tak
moc vadit nebude. Dneska to bude jen a jen
naše", zašklebil se Hedva a vytáhl ze zásuvky
stolu stříbřité pouzdro na injekční stříkačku
i s malými skleněnmi válečky s podezřele
nazelenalou tekutinou.
Chviličku trvalo, než se Richardovi podařilo
vyhrnout si rukáv. Ruce se mu málem zapletly
jedna pod druhou.
"Nespěchej, ještě nepřiletěli! Napřed tady
máme po vitamínech přece snídani", olízl
si rty Hedvik a mrskl si do dlaně snad deset
našedých pilulek.
"A budou zase celí černohnědí?", zamračil
se Ríša, když mu s plnou pusou medicíny
napětí pozvolna odpadávalo z tváří.
"Uvidíme. Ale - myslím, spíš budou dneska
vyjímečně jen takoví příšerně strakatí",
pokýval hlavou Hedva a začal se prudce
škrábat na čele.
Zarýval nehty stále hloub a hloub, až mu
nad obočím vyrašily malinkaté kapičky krve.
"Co děláš?!", zamrkal na něj Richard,
"teče ti po hlavě červená!"
Hedvikovi se nádherně rozářily oči.
Krátce nato upadl do poutavě veselé euforie
i jeho soukmenovec. Málem si při ní vyškrábali
dokonce i oči. Že by snad i játra, ledviny
či mozkovny?
"Dáme ještě žuvičku svačinky, co říkáš,
brácho?"
Richard nahmátl po cestě svůj školní baťúžek,
vrazil potácivě do Hedvika a lehce ho pozvracel.
Vypotáceli se před dům.
V garáži vylovili po půlhodině z hromady
harampádí ukrytou Richardovu gymnasijní
tašku.
"Slyšíš?", zašeptal Richard a otřásl se návalem
chladu, který pronikl do suterénu.
"Sou tady! Už letí -", vykřikl Hedva, "už sou
konečně tady!"
Oba se otočili po dunivě pulsujícím,
barytonovém zvuku, který se pozvedával
už nad nedalekými lesními úvaly.
"Máš lopatu?"
"Jistě. V celé své hlavě."
"V tom pytli, co máš na sobě?", křečovitě
vytlačil z pusy Ríša, a pocítil, jak se mu
jakési hřejivé sevření obtáčí od krku až
nad k nebi se rozplývající hlavou.
Jakoby se horní část jeho těla začala
pozvolna vznášet až téměř do beztvarosti
mléčné výšiny..
"Musíme tam být, dřív než oni", rozběhl se
Hedvik a silně uchopil kamaráda za popruh
batohu.
Vláčel ho lesíkem za plotem jejich pozemku,
nakonec až k oranicím a rozsáhlým polním
lánům, jako kus plandavého papírového pytle.
Vbízivě neodbytný šelest v jejich hlavách
na chvíli umlkl.
Vytratil se nad výšinou kopců, ale, zdálo se,
že se pozvolna vrací. A dokonce i sílí.
Uplynulo několik hodin, než chlapci
dorazili na místo.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 24. ledna 2020, 08:52
- 345 zobrazení
- 0 oblíbené
-
