S O K O L I - 3.část

Literatura > Vícedílné

S O K O L I

        3.část

 

 

 

 

V celém rajónu byla po dvou týdnech vyhlášena

tak zvaná preventivní epidemie.

Nebylo prozatím zřejmé, o co se vlastně

přesně jedná. A následně výkonné orgány

potvrdily dokonce i naprostou místní karanténu.

 

Nakažených občanů nebo domácích zvířat už

bylo téměř devadesát procent.

A to na ploše kolem dvaceti čtverečných

kilometrů.

Už dávno nestačily nemocnice, ani veterinární

centra v okolí, ani barevné stany, narychlo

postavené armádou, hasiči či zdravotníky.

Ale ani útulky pro dehonestovaná zvířátka.

 

Bylo jen veliké štěstí, že žádný z pacientů

prozatím neumřel.

Ovšem jejich psychotické záchvaty nabíraly

na intenzitě.

Krevní obrazy se nelepšily, nakažení se neustále

krutě pomočovali, i když příjem ryzích tekutin byl

neustále razantně omezován. Naprostá většina

z nich slábla a slábla až téměř k rachitické

nemohoucnosti. V osobním bezvládí tak jen

prskali a slintali, vykřikovali nesrozumitelná,

patrně těžce schizoidní hesla.

A taky kouleli očima.

Kdyby neměli pevně přikurtované nohy i ruce,

patrně by se jim už dávno proměnily na placatá

křídla a odrápené pařáty.

 

 

 

Nejdříve Hedva a pak i Richard si sundali

z obličejů umělohmotná hledí.

Pohlédli na sebe a zatřásli v objevné agónii

hlavami.

"To je paráda!", ozvalo se současně a oba

svidříci začali poskakovat, jako v nějakém

indiánském vlčím tanci.

"Přidáme jim, co říkáš!?", po chvíli vykřikl

radostně Ríša.

Hedva si utřel zpocené čelo a téměř upadl do

prosezeného křesla pod oknem.

"Kašli na ně! Zkusíme to víc na jih, co říkáš?",

zamrkal, aby tak nějak vytlačil slzy nadšení

z natékajících váčků pod očima.

"Tak se vrátíme, no ne?!", poskočil nadšením

parťák.

Hedíček hrábl rukou pod sebe a chvíli cosi

hledal.

Ozval se táhlý zvuk, jakoby po dřevěné

podlaze postrkoval nějaký těžší předmět.

Richard přestal poskakovat a překvapeně

zabořil pohled do kámoše.

"Co se děje?"

"Už to mám", vydechl Héďa a vyzdvihl

pomalovanou, pořádně oblepenou krabici.

Odfoukl z víka poprašek prachu.

Zmizel i příklop krabice.

"Hele, brácho! Co to zase je, vole!?", pokýval

neurčitě hlavou Ríša.

"Přece tvoje odměna. A nésem žádné vůl!

Už si to zapamatuj! Přece sis ju zasloužil -",

odsekl vztekle Hedvik.

Otočil se a postavil na okenní parapet úplně

nový dalekohled. "Je to novinka na trhu. Vidí

i za roh - a přestaň mně říkat brácho...sem

jen tvůj přespolní bratranec, že? -", řekl

s bohulibým výrazem ve tváři.

Richard mu bytelné kukátko málem vytrhl

z ruky.

Odhrnul těžkou plyšovou záclonu a přiložil si

triedr k očím.

 

"Vole, to je maso!", vykřikl, jako starší dítě,

když objeví za postelí podivný časopis.

"Všude tma, jako v prdeli! ", vyprskl překvapeně.

 

"Sundej si krytky optiky, blbečku", vydechl

Hedvik a podíval se na hodinky.

 

Na stolku začal melodicky pohvizdovat mobilní

telefon.

 

"Ano, prosím?", rozplynul se jeho podrážděný

hlas v minutě poslušného ticha.

S náhlým pochopením si vyrovnal předchozí

mírně zvrásnělé čelo.

 

"Ano, vyučování nám právě skončilo, paní

Ríšová. Jistě - to vopravdu nevím...ano, ano -",

odložil handy na kuchyňskou linku", pohlédl

tázavě na Richarda.

"Kdo to byl?", zajíkl se pátrač a odlepil si

dalekohled od očí.

"Tvoje máti. Už tě tak nějak postrádá."

"Tak já valím -", odložil dalekohled a vytrhl

školní baťůžek z věšáku v předsíni.

 

Začala se mu při nastávajícím střízlivění

hnusně točit hlava.

"Čau - a zítra v osm!", zaznělo za ním, než

se dveře s bouchnutím zavřely.

 

(pokračování)