
S O K O L I
2 .část
Po chvíli s nimi náčelník kroužil a kroužil,
dlouho prolétal téměř rovně, pak se vznášel
nad silnicemi, železničními tratěmi, bezpočtem
mostů, vysokými horami i plytkými rozeklanými
údolími, blankytnými moři a mrštně prolétali
i stovkami temných tunelů.
Kolem nich svištěly snad jen různé zeměpisné
šířky a délky - ale, místy - i dlouhý Hedvikům
plášť.
Když se konečně všichni objevili mezi
nánosy vyprahlého písku, na vyhaslé půdě,
při rozlehlé pláni stranou sypkých útesů
a plíživě kodrcavou - suchem zvrásněnou
strouhou - zdálo se, že jsou konečně na
tom správném, pyramidálním místě.
Poušť se před nimi rozlévala takřka od
nevidím do nevidím.
Ale náhle se začala přesýpavě proměňovat
ve vlídnější krajinu.
Že by se - jako mávnutím peří - ocitli zase
zpátky kdesi poblíž domova?
"Brácho, koukej! To byla jízda, co!?",
vykřikl Hedvik - "a sme zase v cajku!",
poplácal se po brunátných, ofoukaných
tvářích a rozhlédl se po strastiplně
zatrpklém okolí.
Od severu na jih se táhla matně zřetelná
prohlubeň, jakoby tam před několika měsíci
projel poctivý buldozer.
Nebo se tudy prošla skupina pracovitých
dělníků s lopatami, hráběmi, krumpáči
a mapou budoucího tažení vodovodu
pro nedaleké sídliště, které se postupně
rozrůstalo v dolině za vzdáleným okrajem
města.
Ríša si utřel krůpěje ve vlasech, které
mu začaly pozvolna stékat na horní oblouk
čela.
Pohlédl na kolegu a nervózně se usmál:
"Sme tady teď vopravdu dobře, kámo?"
Hedvik nejprve pohlédl na gigantického
ptáka - a když ten pokýval souhlasně
zobanem a jeho smečka neměla námitek -
vytáhl z kapsy pláště zlatavou krabičku.
Opatrně ji položil na povrch oranice
a naznačil, aby se všichni vzdálili od
místa tohoto činu.
Sokolík se svoji partičkou pak společně
zatřepotali křídly a jeden za druhým
se povznesli, jakoby se rozpouštěli
v nízko plynoucích, houstnoucích
ocelových mračnech.
Blýskavá, zlatem se třpytící schránka,
dopadla na rozvodnělou zem.
Její umělecky tepané víko se zlehka
otevřelo.
Z útrob zazněla podivná melodie - jako
když se mezi sebou drásá smyčcový
orchestr s drtičkou kamení.
V tu chvíli z ní prozřetelně vykoukla
porcelánová figurka, která rotovala
v nesmyslně trhavém rytmu, jakoby
se zasekávala v ozubení svého
hnacího soukolí.
A ke všemu se její ruce i chodidla
začaly střídavě měnit v podivné,
razící, chapadlové nástroje.
Porcelánka se dala se do práce.
Ovšem neuplyne dlouhý čas a tato
horkovzdušná, frézovitá vrtačka, narazí
na válec vodovodního potrubí.
"Už?", netrpělivě vykřikl Ríša.
"Jo!", zamračil se Hedvik, " a dělej,
než trubka vychladne!"
Richard třesoucí se rukou odlomil
piruetní panenku z podstavce schránky.
Příšerně náladová hudba se prudce
proměnila v tíživé ticho.
Oba nadšenci se opatrně spustili do
čerstvě vyhloubené jámy.
Tanečnici připoutali k tělu armatury
lepící páskou a do miniaturních úst ji
Hedvik začal ze šestimililitrového
válečku opatrně nakapávat nazelenalou,
opálově světélkující tříšť.
"Pohlédl na hodinky."
"Už?", opravdu hloupě se podruhé
v tomto čase zeptal kolega.
"Jo."
Ríša si dal dva prsty do úst a hvízdl
tak silně, že se tohoto pazvuku dokonce
i sám lekl.
Nad údolím se rozezněly hluboké tóny
- něco, jako když zafučíte do prázdného
desetilitrového demižónu.
Než ozvěna začala doznívat, z mraků
se zesíleně začal šířit pleskavý zvuk.
"Vole, rychle ven, nebo nás zasypou!",
vykřikl Hedvík, a drápal se rychle z hlubiny
vzhůru.
Kdyby se na tu pružnou masu sršících
sokolů díval nějaký zapruzený myslivec,
patrně by se jeho všeobecný údiv proměnil
záhy v nevybíravé mdloby.
Nad okolím se začalo nebezpečně
stmívat.
(pokračování)