S O K O L I - 2.část

Literatura > Vícedílné

 

 

 

S O K O L I

     2 .část

 

 

 

 

Po chvíli s nimi náčelník kroužil a kroužil,

dlouho prolétal téměř rovně, pak se vznášel 

nad silnicemi, železničními tratěmi, bezpočtem

mostů, vysokými horami i plytkými rozeklanými

údolími, blankytnými moři a mrštně prolétali

i stovkami temných tunelů.

Kolem nich svištěly snad jen různé zeměpisné

šířky a délky - ale, místy - i dlouhý Hedvikům

plášť.

 

Když se konečně všichni objevili mezi

nánosy vyprahlého písku, na vyhaslé půdě,

při rozlehlé pláni stranou sypkých útesů

a plíživě kodrcavou - suchem zvrásněnou

strouhou - zdálo se, že jsou konečně na

tom správném, pyramidálním místě.

 

Poušť se před nimi rozlévala takřka od

nevidím do nevidím.

Ale náhle se začala přesýpavě proměňovat

ve vlídnější krajinu.

Že by se - jako mávnutím peří - ocitli zase

zpátky kdesi poblíž domova?

 

"Brácho, koukej! To byla jízda, co!?",

vykřikl Hedvik - "a sme zase v cajku!",

poplácal se po brunátných, ofoukaných

tvářích a rozhlédl se po strastiplně

zatrpklém okolí.

 

 

 

Od severu na jih se táhla matně zřetelná

prohlubeň, jakoby tam před několika měsíci

projel poctivý buldozer.

Nebo se tudy prošla skupina pracovitých

dělníků s lopatami, hráběmi, krumpáči

a mapou budoucího tažení vodovodu

pro nedaleké sídliště, které se postupně

rozrůstalo v dolině za vzdáleným okrajem

města.

 

Ríša si utřel krůpěje ve vlasech, které

mu začaly pozvolna stékat na horní oblouk

čela.

Pohlédl na kolegu a nervózně se usmál:

"Sme tady teď vopravdu dobře, kámo?"

 

Hedvik nejprve pohlédl na gigantického

ptáka - a když ten pokýval souhlasně

zobanem a jeho smečka neměla námitek -

vytáhl z kapsy pláště zlatavou krabičku.

Opatrně ji položil na povrch oranice

a naznačil, aby se všichni vzdálili od

místa tohoto činu.

Sokolík se svoji partičkou pak společně

zatřepotali křídly a jeden za druhým

se povznesli, jakoby se rozpouštěli

v nízko plynoucích, houstnoucích

ocelových mračnech.

 

Blýskavá, zlatem se třpytící schránka,

dopadla na rozvodnělou zem.

Její umělecky tepané víko se zlehka

otevřelo.

Z útrob zazněla podivná melodie - jako

když se mezi sebou drásá smyčcový

orchestr s drtičkou kamení.

V tu chvíli z ní prozřetelně vykoukla

porcelánová figurka, která rotovala

v nesmyslně trhavém rytmu, jakoby

se zasekávala v ozubení svého

hnacího soukolí.

A ke všemu se její ruce i chodidla

začaly střídavě měnit v podivné,

razící, chapadlové nástroje.

 

Porcelánka se dala se do práce.

Ovšem neuplyne dlouhý čas a tato

horkovzdušná, frézovitá vrtačka, narazí

na válec vodovodního potrubí.

 

 

 

"Už?", netrpělivě vykřikl Ríša.

"Jo!", zamračil se Hedvik, " a dělej,

než trubka vychladne!"

Richard třesoucí se rukou odlomil

piruetní panenku z podstavce schránky.

Příšerně náladová hudba se prudce

proměnila v tíživé ticho.

Oba nadšenci se opatrně spustili do

čerstvě vyhloubené jámy.

Tanečnici připoutali k tělu armatury

lepící páskou a do miniaturních úst ji

Hedvik začal ze šestimililitrového

válečku opatrně nakapávat nazelenalou,

opálově světélkující tříšť.

"Pohlédl na hodinky."

"Už?", opravdu hloupě se podruhé

v tomto čase zeptal kolega.

"Jo."

Ríša si dal dva prsty do úst a hvízdl

tak silně, že se tohoto pazvuku dokonce

i sám lekl.

Nad údolím se rozezněly hluboké tóny

- něco, jako když zafučíte do prázdného

desetilitrového demižónu.

Než ozvěna začala doznívat, z mraků

se zesíleně začal šířit pleskavý zvuk.

"Vole, rychle ven, nebo nás zasypou!",

vykřikl Hedvík, a drápal se rychle z hlubiny

vzhůru.

 

Kdyby se na tu pružnou masu sršících

sokolů díval nějaký zapruzený myslivec,

patrně by se jeho všeobecný údiv proměnil

záhy v nevybíravé mdloby.

Nad okolím se začalo nebezpečně

stmívat.

 

 

(pokračování)