S O K O L I - 1.část

Literatura > Vícedílné

S O K O L I

        1.část

 

 

 

"Už letí?", zeptal se netrpělivě Ríša.

"Neboj, brzo budou tady," oznámil

Hedvikův hlas a sepnul tlačítko na

přístrojovém voliči jakéhosi elegantního,

pulsujícího elektronického zařízení,

které patrně zajišťovalo ochranu

od města oddělené nemovitosti.

 

 

Ale vůbec tomu tak nebylo.

Nadšení hráči by ovšem věděli, o co

se jedná.

Byl to SVP - tedy stacionární virtuální

player. Tedy jakýsi halogenní

procesorový převaděč se značným

rozlišením.

 

"A proletíme se, jak tomu říkáš,

virtuálkou, nebo co?", trval kupodivu

na jádru otázky Richard.

"Brácho, dal sem do programu Afriku -

a taky divoký ptáky", usmál se Hedvik.

"A budou zase celí hnědí?", ozvalo se

pokojem.

"No, jak se to vezme... Spíš kropenatě

hnědí."

 

Prostorem se začaly kolíbat jakési

pružné vlny.

Objevila se snůška divokých stromů,

tak obrovských, že zastiňovaly i pozdní

východ slunce.

"Ale já za ten les nevidím", rozčílil se

Richard a stoupl si podvědomě až na

špičky svých bot.

"Jistě. Matička se teprve taky probouzí,

vole! Tak už blbě nečum a běž se konečně

vykoupat. Smrdíš jako nemytá hyena!"

"Nemytá?", zapátral Ríša ve vzpomínkách

na hodiny biologie. Zakroutil hlavou.

"Nemytou hyenu má přeci každý inteligent

pověšenou doma", zašklebil se a sáhl

opět po dalekohledu. Ale podstatnou část

minul.

Optika se posunula až za samý okraj

vnitřní okenní římsy. Takovému lidskému

vyjádření parapetu.

Zabalancovala, ozvalo se jakési poťukání -

a po mírném bezvládí, se triedr překutálel

dolů na dřevěnou podlahu.

 

Hedva vyskočil.

Patrně by se už vybarvil, tak říkajíc do běla,

ale kupodivu se jen mile usmál: " A je po

našem ku-kuk."

"Promiň. Já už to nikdy neudělám", vykoktal

Richard a začal si v rozpacích vyhrnovat rukáv

košile.

"No co, kámo", zamyslel se hlasitě na vteřinku

Hedvik, "sklíčka byla, a budou zase - jako

medvěd na terase".

"A zase a zase!", udeřil nečekaně do poezie

Ríša.  

"No vidíš, brácho, to jsou ta hovadská slova!

Ale hned budeme ve fialovým balancu", usmál

se Hedvíček, "nakonec, zas tak moc netleješ",

zavoněla místností přátelská slůvka.

 

Z pravé kapsy kalhot vytáhl Hedvik v pouzdru

uloženou injekční stříkačku.

Přiložil si ji k ústům na horní ret a zatlačil

na píst.

Z válečku v poprašku vystříkla nazelenalá

mlha, která hned zmizela v tunelu za jeho

temně rudým jazýčkem.

Po chvíli nádechu konečně hlasitě i vydechl.

"Tak - a teď zbytek pro parťáka", ušklíbl se.

 

Ríša si třel předloktí, až mu jeho žíly

napuchly téměř do těžké modři.

"To je síla!", pochválil ho viklavým hlasem

Hedva a vyměnil rozstřikovací konec

injekčního válce ze obyčejnou jehlu.

Napíchl ji do jedné z nedočkavých

předloketních cestiček a pomaloučku

zatlačoval píst.

Téměř okamžitě oba zaslechli šumění

rozdmýchaných křídel.

 

 

První, kdo očekávaně dorazil, byl konečně

sám faraon - takový největší náčelník.

Nebo to byl jen jeho zvěd?

Čili - menší předvoj problémů?

 

Rozrazil dveře místnosti a vztekle si to

namířil přímo mezi dva připravující se

hráče.

Nepřestával se silnými křídly bušit do

téměř holé hrudi, ze které se pod nárazy

odlupovaly, mimo zbytky pírek, i povlaky

prošedivělého poprašku.

Ten ovšem po chvíli zaplnil celý prostor.

Skoro se kvůli němu nedalo dýchat.

Ale právě v tom okamžiku se neurvalý

dravec začal až nápadně měnit.

Postupně mu opadávaly ochlupené

pařáty, vředovitě odrápené podložky

očních víček, neforemná hlava, přečnívající

zakřivený zobec i brutální hrudní koš.

Na zemi se tyto suroviny rázem měnily

v nicotu.

Nicotu chvástavého poznání.

 

Pozvolna se na ošoupaných parketách

objevila v jakémsi prudovitém snu krychlová,

zlatavá krabice.

Vlastně to byla taková větší dózička s přibližně

decimetr dlouhými stranami.

Poprašek se postupně vlažně rozplynul

v neskutečném přívalu pronikavě jasného

světla.

 

Hedva i Richard, co by na vznešený

povel, začali nadšeně tleskat, jako při

nějaké debilní televizní show: "Alibabové

jsou tu - Alibabové jsou zase tady!",

vykřikovali jeden přes druhého.

 

Velitelský sokol načepýřil neobvyklé chvostí

na hlavě a zacvakal titanovým zobákem.

Z nitra této nárazově hluboké jeskyně

zaduněl táhle medově vbízívý šum:

"Víte vůbec, kde se milostivě jevíte,

chlapci?!“

 

 

(pokračování)