Jde to Dobré Wow!

Ironie smutku (sisyfofsky infinitní)

Literatura > Poezie

Sešívám dialekt vlastního já,

jehly mám tupé a nitě se co chvíli trhají,

marná snaha, chtělo by se říci,

ale nemám v povaze se vzdávat,

kolotoč života rejdí mi hlavou,

myšlenky jsou vlastně jen slabiky,

milostné, truchlivé, nekonečné,

otázky odpovědí dočkat se nemohou,

kdosi mi snad tepající srdce vyrval

a na jeho místo vložil to pouťové z perníku,

mě přesto láska stále činí šťastným,

i když připadám si jako v lochu,

odrazy stínů uvnitř mé hlavy na tlesknutí pořádají závody v běsnění,

mříže z květů dokáží být bolestně pevné,

to když je při pohledu do zrcadla zapomenu zalít,

má slova komusi zabodávají se do nahé hrudi,

nebo si jen tak plují nebem jako hejna vlaštovek,

mlčení, křik, radosti, bolesti i jizvy místo úsměvů,

encyklopedie šepotu obnažené a nepřesaditelné duše,

které jen sotva někdo požehná.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 18. prosince 2019, 07:10
2 -
  • AkasAkim Autor
    AkasAkim
  • 2 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 16. prosince 2019, 12:17
  • 84 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz