FATA-MORGÁNA
Literatura > Vícedílné
FATA-MORGÁNA
Počátek
Na stole v jídelně už bylo dávno téměř prostřeno.
Paní domu právě na plotně domíchávala hlavní část
snídaně. Opravdu - jen část snídaně.
Mimo vajíček už byly přichystané dva saláty
- prvním byl rajčatový. A aby se mohly děti
po ránu lépe probouzet do života a dohadovat se,
kdo si čeho vezme víc, druhým se stala mísa
s nastrouhanou okurkou a s natrhaným koprem.
"Jezte, děti, dneska budete mít vopravdu náročnej
den", dolila si sklenici mléka a zahleděla se do novin,
které před chvílí vytáhla z poštovní schránky.
"Budete mít ve škole - to je ale zase název - branné
dopoledne.Takové sportovní. Budete se konečně
taky trošku hýbat!""
"Ále, mami, to je přecek hezké, aspoň nebudeme
muset čumět pořád na pitomou učitelku", ušklíbl
se desetiletý Ivan a hodil do akvária hrst živých
červíků.
"Nepřekrmuj je, nebo vyrostou a rozdrtí ti tu tvoji
skleněnou bedýnku!", okřikla ho.
Tuto poznámku ignoroval.Pohlédl káravě na sestru,
která olizovala zažloutlou lžící:
"Neslintej, krávo!"
"Tak dost!", usmála se matka.
"Mami, já za to nemůžu, že slintá jako náš Rex."
Za dveřmi se ozvalo mohutné zachroptění, dupání
a nakonec i vzteklé zaštěkání.
Ani ne po půlhodince děti vyběhly na cestu
do školy.
Měly nejvyšší čas, aby stihly začátek vyučování.
Jako obvykle.
A tak to vzaly - jako obvykle - přes kopec, zkratkou.
Ivan se udýchaně zastavil.
"Co čumíš? Musím si zavázat tkaničky aáá - ty vole,
co to je!?!", hrábl do vlhké hlíny.
Sestra se sklonila nad svítivým předmětem,
který právě bratr vytahoval z bláta.
Koukali na lesklé okruží s přivěšenými vypouklými
mističkami. Něco, jako takové malinkaté paraboly
od televizních satelitních přijímačů.
"To je, ty krávo, ale hezkej přívěsek!", pohlédl na
překvapenou Taťánu.
Zaklapl obě části do sebe, takže vznikla souměrná,
uvnitř dutá, stříbrná kulička.
"Ty krávo, dovnitř si schovám pytel nitěnek pro
naše skaláry", nadšeně poznamenal Ivan.
Sestra už ale měla slušný náskok.
Takových pět metrů.
Když doběhli před vrata dvoupatrové budovy,
ozval se z jejích útrob odpudivý hlas školního
zvonku, který nevyhnutně oznamoval, že je
začátek dnešního vyučování.
Na předměstí - přímo přes silnici naproti domku,
kde občas vztekle rachotil svým bojovným
štěkáním Rex - v ne příliš udržované chaloupce
s ušmudlaným číslem popisným, s přerostlou
trávou a bujným plevelem - se právě v tento
poklidný okamžik pomaloučku odhalovala zdrcující
a děsivě tajemná příhoda.
Poštovní doručovatel - který do domku tak po
třech letech zavítal, aby doručil jakousi obsílku,
a nesměle zaklepal - rázem odskočil od padajících
dveřních trámů.
Ty se, po letitém trouchnivění konečně rozlomily
na kostrbaté části a hřmotně se rozprostřely do
konečné beznaděje, opotřebované a místy i provlhlé
hliněné podlahy.
A právě v tom okamžiku se před ním objevil ten
skutečný, dramatický výjev.
V jednopokojové chalupě na dvou starodávných
divanech odpočívaly dvě pečlivě vybílené lidské
kostry.
U vyhaslých kuchyňských kamen se pak nacházela
menší, zvířecí. Patrně to byl nedávno domácí mazlík,
na kterého stárnoucí paní domu věčně na veřejnosti
pokřikovala: Blesku!
Doručovatel byl patrně příliš citlivý člověk.
Podlomila se mu kolena, a nebýt obrovské poštovní
kabely a naládovaného batohu na zádech, zhroutil
by se podélně na psí boudu přímo před dveřmi.
"Pane poštmistře, pane poštmistře!", zaslechl
vzdálené výkřiky za svými zády.
Pořádně procitl až v okamžiku, kdy ho nějaká
mohutnější ruka poplácávala po jemně oholené
tváři.
Zmohl se jen na podivné zasýpání. Chvějící se
paži s namířeným ukazováčkem nasměroval do
polotmy pochmurného stavení.
Když srocující se venkované, jeden přes druhého,
začali obvolávat policejní služebny v okolí, obloha
od západu velice rychle šedla, protemněle zelenala,
až svoje proměny ukončila, pro tuto nevšední chvíli,
prosvítajícími šípy slunečních paprsků.
A ty byly nemilosrdné.
Kolem pastoušky se začaly v plevelu blýskat ubohé
kostřičky jakýchsi povětších stvoření.
"Co to, proboha, je za úroveň?!"
"Paní súseda, dyť to sú samý obraní potani", odbyl
ji mládenec, který zasvěceně pokyvoval hlavou,
" nebo opuštěná koťata?"
Policejní patologové pak neměli lehkou práci.
Za prvé - uplynula už delší doba od skonu velkých
i těch menších savců - a za další - střídavé
klimatické podmínky, vlhkost i mráz, déšť, tisíce
jiných proměn a místy nadměrné sucho, to vše
jim v souhrnu vychytrale bralo, tak říkajíc, vítr
z plachet.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 1 komentářů
- 1 hodnocení
- 07. října 2019, 08:52
- 465 zobrazení
- 0 oblíbené
-
