P U C A L Í K - 6.část
Literatura > Vícedílné
P U C A L Í K
6.část
Byl docela blízko překvapivé budoucnosti.
Ale neměl se to nikdy dozvědět.
Systematičtí ptáci zmizeli kdesi nad lány
vinohradů v jižní části města.
Pohlédl na hodinky.
"Ksakru! Co tam pořád dělá?", přidal si
do pusy další plátek žvýkačky.
Objednal si, dnes už třetí kávu a pro
Alenu zmrzlinový pohár s názvem Sladké
pokušení.
Poposedával na židli, šťoural se dřevěným
párátkem pod udržovanými nehty a nechutně
hlasitě mlaskal.
A pak se - kupodivu - poměrně rychle s Alenou
dohodli.
"Ano, Vašíku, je to sice na mě rychlík, ale - proč
ne. Seš milej chlápek, vysokej, učenej, rozhodnej.
Tak nějak týpek, kterýho sem zatím nepoznala,"
zahleděla se do sklenice s rozpouštějící se
barevnou míšenicí.
Po chvíli se odhodlala: "A budeme potom před
kriminálem v rychtiku?"
"Jistě."
"Na stopro?", projevila účast na tomto podivném
projektu.
"Řekni - miluješ mě?", vytáhl s kapsy kožené
vesty zmuchlaný kapesník.
Dřív, než se stačil pořádně vysmrkat, dolehla
mu do uší její - pro něj - láskyplná odpověď.
A stalo se.
Bohužel však krátce poté - asi po necelých třech
měsících, co Alenka zjistila, že je těhotná a nutně
se rozpovídala o svém bohulibém stavu ve svém
okolí - dopadla na téměř pětinu městečka zpráva,
jako blesk.
Šťastný novomanžel se z čistajasna vypařil.
Prostě, nebyl pro nikoho k mání.
Neobjevil se doma, nebyl k nalezení v zaměstnání -
nic nevěděli ani na úřadech, ba ani v různých
zdravotnických zařízeních.
To byla ale opravdu nečekaná rána!
"Hm, už je určitě v Americe."
"Ále kdepák - je zaručeně v Africe, milá
paní", nesouhlasila žena za kasou místního
řeznictví.
"Je v té Africe taky Uganda?", přidala se k nim
dáma, která prozatím jen okukovala jelítka za
sklem chladícího pultu.
"Jo, paní, Uganda je taky v Africe", vykřikl
chlapík, který nervózně přešlapoval téměř
na konci dlouhé fronty čekajících.
"No, vidíte! Tak náš soused - jezdí s náklaďákem
po světě - říkal, že bude jistě tam. Tam se dají
vydělat obrovský peníze! A dítě! To je takovejch
dolarů přímo žrout", znalecky se ušklíbla.
"Ne, ne - slouží inkognito ve Valdické věznici -
dosadili ho tam jako psovoda", hájil posměšně
Václava jeden z jeho kolegů při pondělních
karetních kláních.
A tak se občané svobodně dohadovali o vcelku,
pro ně, bezvýznamné situaci.
Z jiného pohledu na tom ovšem byl učitel
v místním vzdělávacím sdružení pro seniory.
Byla to nečekaná voda na jeho mlýn.
"O naše lidové umělce je všude za mořem -
po zásluze - nebývalý zájem", oznámil jim
a pohlédl v rozpacích na svoje zablácené
polobotky.
Nebyl ovšem sám, kdo se pokusil o alespoň
náznakové řešení.
Mezi obyvateli se pochopitelně - jak je dobrým
mezinárodním zvykem - potácelo nepřeberné
množství dalších úvah.
Nebyla to ovšem žádná legrace.
Nakonec učitele místní autoškoly, a současně
i státem uznaného manžela, hledali policisté,
hasiči - jak bylo řečeno - a určitě i značná část
obyvatel provinčního města.
Přidali se i úředníci z finančáku a montéři
z vozidlového parku autoservisu.
Bylo prohledáno snad vše, co bylo veřejnosti
na očích.
Až - ne důsledně - na úzkou proláklinu pod
věčně zabahněnou lesní cestou u bývalého
školního tábora, na dohled pod rozkládající se,
exoticky výstražně působící, zchátralou siluetou
zahnívajícího totemu. Inu - policejní čtyřnožci
byli zatím příliš nedostatkovým zbožím.
Nebo nárůstu pohřešovaných - jak se jim
v žargonu říkalo - bylo v jejich vycepovaných
hlavách až příliš.
Po půlroku marného pátrání pak byl tento
"Případ nezvěstného X.Y.", stejně jako
několik dalších, podobných zmizení, policejní
složkou prozatím odložen.
(SOUČASNOST)
Zatím, onoho obyčejného dne, doposud
neoficiální vdova nakrmila své nemluvně
a zatlačila kočárek do stínu pod vzrostlou
jabloní.
Vrátila se k lavičce, která stála na slunci
téměř uprostřed její novomanželské zahrady,
a vybrala si ze svazku dva montážní klíče.
Měla tam také rozložené celé sady dalšího
opravářského zařízení.
Různé šroubováky, pilníky, kladívka, kotoučky
barevných izolep ale i matičky, vruty či šrouby,
rozličné druhy olejů a vazelín.
Prostě - malá, soukromá autoopravna!
Většinou tyto propriety nashromáždil její
nedostižný manžel.
Navlékla si elastické rukavice a pohlédla
zpátky na okolenou vaničku s nakrmeným
a tiše říhajícím mazlíčkem.
Ozval se zalykavý křik.
Zubatý krokodýl dopadl právě na zem těsně
vedle pohupujícího se kočárku.
Ach jo, pomyslela si. Potřásla hlavou.
Došla k chlapci, zvedla ze země zelenohnědou
hračku, velikosti malého prasátka a posadila
ji na zmuchlanou peřinku.
Hošík po ni hmátl a zadásnil se na ženu
v pracovní kombinéze.
"Tak už hajej - hajej!", usmála se na chlapce
a rychle vykročila zpátky k robusnímu vozidlu,
od kterého stihla odmontovat dvě pravá kola.
Několikrát prošlápla hever, auto se zapřelo
o zbylá kola a zvedák se vysunul i s džípem
do patřičné výšky od země.
Odstoupila o několik krůčků, aby si poměřila,
zdali se do mezery pod autem pohodlně vplazí,
protože chtěla dotáhnou těsnění naftové nádrže.
Malinko asi prokapávala, jak ji upozornil čerpadlář,
když nedávno nabírala na stanici palivo.
"Jo - to by šlo", pochválila se pro sebe šeptem
a pohlédla zpátky do stínu jabloně na vzteklouna,
který - zdálo se, začíná svůj další souboj s vodním
živočichem.
Chlapec se rozhodl kopat nohama, peřinka
se nadouvala, kočárek se rozkymácel a hošík
se vzápětí pořádně opřel lokty o matraci.
Asi se mu vnitřnostmi mezi sebou rozburácely
nové přívaly z dětské konzervičky z nedalekého
marketu.
Plastový krokodýl vylétl do vzduchu a několikrát
se po dopadu na zem obrátil.
Alena se vysoukala z mezery pod autem.
Sundala si rukavice.
Tak takhle ne!
Uhladila si zpocené čelo a opět zamířila k jabloni.
Zvedla zvíře a vztekle s ním udeřila o odkopanou
nožičku.
"Tady máš - a drž už konečně hubu!", neudržela se.
Z pod peřiny vytryskl závan podivného puchu.
Chlapeček náhle přimhouřil oči. Jejich výraz začal
kupodivu zlehka mrazit. Jakoby se světle modrá
ztrácela v jakémsi odstínu šedočerné.
"A už mě, neser! Kdybys místo blbostí raději
konečně začal pořádně mluvit!", vztekle
vyprskla.
Batole, jakoby rozumělo matčině výstraze,
se mile zašklebilo.
Mohlo to však i vypadat jako pěkně křivácký
úsměv.
Vrátila k vozu, zvedla ze země velikostí odpovídající
montážní klíč, tedy osmnáctku, a celkem složitě
se opět nasoukala pod dolaďovaný vojenský džíp.
Tomuto malému tančíku, který byl v licenci místně
vyráběn kdesi na jihu Sahary, s nadšením často
říkala - ty moje švidravé americké kladívko - když...
"Já ho zabiju!", odplivla si pod pravé přední kolo.
Část sliny ji zůstala viset - jak měla hlavu pod
autem otočenou - na spodním rtu.
Řev od jabloně sílil.
Opět se plazením složitě vymotala z pod vozu,
odhodila montážní klíč a rozběhla se, téměř celá
nasáklá naftou, k batoleti.
Zatřásla kočárkem, až se z provazového koše
těsně za držadly vysypaly jakési barevné pilulky.
"Drž už konečně hubu, Pucalíku!", vyprskla
mu do purpurové tváře.
Dítě okamžitě utichlo.
"No, konečně, poslušný spratek!", ulevila si,
a vrátila se k přizvednutému vozu.
Opět poklekla na kolena, pak se převalila
na záda a posunem pat se dostrkala pod
střed elegantního těžkotonážníka.
Chlapeček, dala mu jméno Tadeáš,
se v kočárku batolivě nečekaně posadil,
v očích se mu objevila i jakási senoseč
nadšení - zatleskal baculatýma ručkama
a našpulil radostně pusu.
"Hatííí!", zašeptalo to stvoření, a zaclonilo
si ručkou zrak, aby lépe vidělo na pochmurnou
scénu.
V tu chvíli se kolem něj zázračně rozkutálely,
jako nějaké doposud odhadované díry vesmíru -
jako nějaké vstupní průchody do bezedného
tunelu, rotující kolečka osudu.
Oči mu potemněly chladnou nenávistí.
Z našedlého odstínu rázem vytryskla krutá
a hluboká černá.
V heveru to kovově cvaklo, západka vyskočila,
zařízení se vyvrátilo z osy.
Terénní vůz se dokonale posadil na Alenino tělo.
A to tak pečlivě, že z nebohé ženy zbyla jen
jakási hromádka suti.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 07. srpna 2019, 09:03
- 427 zobrazení
- 0 oblíbené
-
