P U C A L Í K - 5.část
Literatura > Vícedílné
P U C A L Í K
5.část
Žlutozelené auto přijelo k parku prakticky
okamžitě, protože výjezdové sídlo Rychlé
záchranné služby bylo jen o ulici níž.
Lékařka se sklonila nad nemluvnětem a jemně
mu sáhla na krční tepnu: "Maminko, není mrtvé!",
oddechla si a dala se s kolegou v rudé vestě ihned
do medicínou naučených základních postupů při
obdobných traumatech.
Po chvíli pak přeložili drobného pacienta na lehátko
sanitního vozu, upevnili stříbrný povián a rozhoukala
se siréna, zablikaly majáky.
Právě v té chvíli také zastavil u průjezdu automobil
s dobře patrným nápisem o ochraně a péči,
vyskákala trojice policistů a jeden z nich zamířil
k sanitce.
Mezitím se záplava čumilů - kteří se kolem místa
srocovali, jako mravenci kolem pomlázky - snažila
reagovat na přísná gesta jednoho ze strážců
zákona - a nevrle ustupovali, krůček za krůčkem,
někteří, tak říkajíc, lomili rukama, jiní jen smutně
pokyvovali svými zašedlými, seniorskými hlavami.
Při pohledu přes výkladní skříň kavárny, Alenka
zjistila, že je místnost plná hostů. Kde je Papá,
blesklo ji hlavou?
Otevřela dveře a vešla do vůně kávy, ovocných
koláčů a dalších sladkostí. Ze zástěnku se jemně
šířil vytrvalý odér domácí pekárny.
Aha - támhle je, pokývala hlavou, když její zrak
sklouzl z vyvýšeného prostoru do poněkud skrytého
místa těsně za hranou úzkého schodiště.
Papá ji zahlédl na poslední chvíli.
Vstal a odsunul ji židličku.
"Co si dáš?", promluvil na ni a kývl na číšnici, která
vyčkávavě postávala u pultu se zákusky.
"Tak, co bude dál, Václave?", jen co se posadila,
zabodla do něj ostrý pohled,
"Dál?", usmál se a usrkl kávy, "co tím myslíš - dál?"
"Každou chvíli si nás už policajti najdou. Co jim
řekneme?"
"A pročpak by nás asi hledali?"
"A proč ne!? Když se dřevorubač neobjeví v práci,
neobjeví se ani doma - v hospodě, prostě najednou
vůbec nebude, začnou zjišťovat, kde jeho stopa
končí. Nakonec přijdou třeba na pilota od letadla -
jaks říkal tomu éru - sakra, takový divný název to
mělo, něco, jako od ryb. Jo, už vím! Kapustňák -".
Skočil ji do řeči: "Čmelák".
"Tak jo - taky lesníka", nadechla se, aby mohla
vyjmenovat další případné svědky.
"Jistě - a Krakonoš jim o našem setkání všechno
hned vyvalí?"
"Vyvalí?", podivila se, "ty máš ale slovník, Papá!
Tak jo ... tak jo. A copak tak důležitýho chceš
teď mezi náma ještě proplkávat?", podívala se
Václavovi zpříma do očí.
"Hmm, drahá Alenko, a kdo tu tragickou nehodu
vlastně zavinil?", usmál se a její tvrdý pohled
opětoval.
Alena zvolnila tempo a pokusila se o úsměv:
"Tak mluv!"
"Mám takové řešení, které - jak se oba známe -
neodmítneš."
Zadívala se přes veliké okno za jeho zády do ulice
a sáhla do kabelky pro krabičku cigaret.
"Alenko, pozor, tady se nekouří!", zakroutil hlavou.
"Tak mluv!", položila ruku zpět na stůl a automaticky
se jí svaly ve spodních končetinách sevřely.
Václav se ji pokusil po hřbetu ruky pohladit.
Ucukla.
"No nic, tak to vememe prakticky". Sáhl do kapsy
a vytáhl balíček žvýkaček. Odlomil jednu a vsunul
si ji do úst.
Hleděla na něj a v duchu se začala bavit.
"Máš, moje milá, jen dvě možnosti. Buď pudeme
za neúmyslné zabití pod vlivem chlastu oba
na hodně let do kameňa, nebo - a teď dávej
dobrej pozor - se vezmeme".
"Jako muž a žena?", kousla se do rtu.
"Ano, byli bysme prostě manželé."
"Se vším všudy?", vyprskla smíchy, až se
polovina kavárny otočila k jejich stolku.
"Ano."
Nastalo až trapně burcující ticho. Téměř ticho.
Kolem šuměly jen plíživé zvuky diskrétní hudby
z reproduktorů kavárny, cinkot sklenic u baru
a matné vrzání létacích dveří do kuchyně.
"Promiň, ale musím si odskočit", uslyšel
její hlas Václav. Přestal na okamžik dokonce
i nervózně mrkat pravým víčkem.
Dívka se zvedla od stolu a zamířila do dveří,
nad nimiž zeleně svítila postavička se sukní.
Vstoupila, prokličkovala úzkou chodbičkou
a rychle za sebou zavřela jednu z toaletních
kabinek..
Když dosedla na elastické okruží, proměnil se
její téměř hystericky potlačovaný smích v tvrdou
masku, zatím jen poněkud neurčité rozhodnosti.
Hleděla chvíli na chromové zařízení, na němž
byla namotána protrhaná role hygienického
papíru. Odvinula část a vložila si ji do úst.
Sliny hebký papír mělnily a mělnily.
Polkla a uškubla si další díl.
Po čtvrthodince se dostatečně uklidnila.
Přisunula si od země svoje bílé kalhotky
- a navlékání ukončila krátkou koženou
sukní s lesklým, zlatavým, velice masivním
opaskem.
Vypotácela se k umyvadlu.
Pustila horkou vodu.
Z dózy na mýdlo ji vykáplo na ruce cosi
zeleného.
Nakonec pohlédla do zrcadla před sebou.
Zatřásla hlavou, aby si načechrala vadnoucí
účes.
Z mírně zašmoulovaného skla se do ni začala
prolínat škrtivě naléhavá touha.
A ta se postupně měnila ve dvě tunelovité,
hluboce bezedné oční prolákliny.
"Ach, můj pane!?", zajíkla se Alena a celá
se ještě víc roztřásla.
Papá si krátil čekání pohledem z okna.
Na ulici za okny kavárny se - někteří chodci
loudavě, jiní v jakémsi poloběhu - střídali,
což jim mohlo dodávat na jisté pestrosti.
Zvedl pohled vzhůru.
Jeho zrak zabloudil nad střechy okolních
domů.
Co se to zase na nás žene?
Těsně na úrovni komínu, který vyčníval vysoko
nad horizontem okolí, si začaly kreslit svoje
akrobatické letecké figury hejna - jako obvykle -
nenasytných, kropenatých špačků.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 05. srpna 2019, 09:13
- 380 zobrazení
- 0 oblíbené
-
