P U C A L Í K - 4.část

Literatura > Vícedílné

P U C A L Í K

4.část

Slunce neodbytně doráželo do korun okrasných

stromů a záhadně se na listech měnilo v zatím

jen magické kapičky příštího, až příliš nepodajného

lijáku.

Přichylovala se devátá hodina, auta kolem jezdila

jako obyčejně, chodci si líně zkracovali maraton

do svých zaměstnání a obrušovali si v nadšení

obuv o písečné cestičky areálem parčíku.

Mladé slečny s chrabrými obličeji vystrkovali

před sebou kočárky s dosud drobnými, leč přesto

budoucími, dozajista peněžními magnáty.

Nebo kdovíjakými prezidenty?

Nebo kvalifikovanými míchači betonových

směsí? Nebo plastickými chirurgy či pružně

zatvrzelými advokáty ještě mocnějších?

Nebo jen obyčejnými lidmi z malého městečka

kdesi na severu či jihu.

Ovšem maminky byly jistě v tom příjemném

období, kdy navíc prakticky posoudily, že ve

chladivém stínu bude právě nejlépe.

Lavičky, ukryté pod vykasanými svěže

zelenými velikány, se postupně zaplňovaly -

a pohyb na nedaleké prašné silnici slábl.

Ranní špička se pomaloučku vytrácela

a sluneční paprsky už konečně začaly, mezi

zatím nicotnými našedlými mráčky, bláznivě

vlezle opravdu dotírat.

"Jedna, dvě, tři - čtyři pět, cos to, Janku, cos to

sněd?"

Ze zákruty se začala valit skupinka popěvujících

dětí.

Podle rozevlátosti jejich vedoucí - s kropenatým

šátkem kolem krku, která rázně vykračovala v čele -

si tito nadšenci pochopitelně lebedily v halasném

řevu a navzájem si podrážení chodidel, postrkávání

nebo statečnými výběhy mimo původně sevřenou

linii dvojstupu.

Jak se tak hlučně přibližovaly k aleji s přeplněnými

lavičkami, křik utichl. Paní vedoucí pochvalně

pokývala hlavou a otočila se čelem ke spořádané

mase: "Výborně, chlapci a děvčata - tak se chová

slušně zvládnutý tým!"

"A svět už nikdy nebude stejný, jako dřív", poznamenal

krutým šeptem kdosi v druhé řadě.

Slečna, která pohupovala kočárkem, vypadala, že je

zasněná živoucí mrtvola. Mechanicky vykonávala tuto

činnost, ale oči měla přivřené a ústa jí zdobil poklidný

úsměv.

Patrně blaženě snila o budoucnosti široširého světa.

"Promiňte, paní, že vás ruším, ale mohla bych si

na kousek přisednout?", ozval se přívětivý hlásek.

Maminka přestala kývat s kočárkem, přihladila

si vlasy a otevřela oči. Pohlédla do oslnivého paprsku

slunce, které se právě posunulo napravo od vzdáleného,

tlustošícího se komínu.

"Ale jistě", přejela pátravým pohledem po narušitelce

a tak o deset centimetrů se posunula k okraji lavičky.

"Běhám a běhám - to víte, tělo je duše a duše je tělo",

usmála se tomuto konverzačnímu záblesku Alena.

Vytáhla z kapsy šortek pomačkaný kapesník a otřela

si čelo.

"To máte jistě pravdu", odpověděla s úsměvem

amatérská zoombie a otevřela pomalu tašku, která

se stále ještě setrvačně pohybovala v síťovce na

kočárku. Vytáhla balíček sušenek a nabídla atletce.

"Děkuji, ale - to víte, línie," usmála se Alena.

"Jsou dietní. A zaručeně zdravé, nemusíte se vůbec

bát o postavu", pohlédla na její útlé tělo a pokývala

hlavou, "já sem na tom už, po Jožíkovi, trošku hůř."

"Nebojte, to se časem přece změní. Četla sem

o tom."

Mladá žena zavřela oči. Na okamžik to vypadalo,

že se opět nořila do svébytného snění.

Ale nadala se tak lehce: "Vy už máte děťátko?",

"Zatím ne, ale chystám se", dívka pohlédla na mile

podřimující a sevřela rty. Mírně se uklonila, zacvičila

tělem. Vstala, udělala pár dřepů a zase se na chvíli

elasticky přitočila ke kočárku.

Drobounký Jožo začal prudce promodrávat

v obličeji, protože tkanička od dětské čepičky,

přitažená nenadále pevně kolem jeho krku,

mu začala bránit v řádném nadechnutí.

Škrtila a škrtila.

Už nemohl ani zaplakat.

Alena oba konce ještě víc posunula a pro jistotu

mu zakryla tvář i naducanou peřinkou.

"Papá, broučku, hajej!", poslala k lavičce vzdušný

polibek a vyrazila do šeřících se zákoutí aleje,

vstříc rodícímu se dešti.

Kočárek se zase dostal k původnímu, houpavému

rytmu.

Paní snad konečně i usnula.

A minuty si odkrojovaly částečky, ne příliš chutného

koláče.

Dopadla první robusní kapka, vzápětí chuchvalce

dalších.

Maminka - stejně jako váhavější část odpočívajících -

vyrazila na poslední chvíli i s doplňky k jižní straně

parku.

Jakoby se snažila vyhnout začínajícímu přívalu,

kličkovala až do podloubí nedalekého průjezdu,

kde se už tísnilo několik uřícených a vodou nasáklých

domorodců.

"Paní, to dítě je mrtvé!", vykřikl starší muž, který se

naklonil nad promočenou kolíbkou kočárku.

(pokračování)