P U C A L Í K - 3.část
Literatura > Vícedílné
P U C A L Í K
3.část
"Cože - ?", zaslechl naříkavý hlas žákyně.
"Pojď mně pomoct - a nečum!", křikl na ni,
"přejelas ho, tak dělej, co ti říkám, Aleno!"
A udělali, co podsaditý muž zavelel.
Společně naložili tělo do kufru auta, muž
nastartoval a auto opatrně vyjelo z parkoviště.
"Kam jedeme, kurva?!", začala se konečně
věnovat realitě dívka.
Pohlédl do zpětného zrcátka: "Je to dobrý,
nikdo za náma nejede."
"Ptala sem se tě, kam jedeme?"
Začínal být plíživě opravdu nervózní.
Dávky alkoholu zlehka vyprchávaly, málem
zařadil ve stoupání do stráně mezi vzrostlými
smrčinami čtyřku místo dvojky.
Ale jinak jel, jakoby tu cestu z dřívějška velice
dobře znal.
Zapnul rádio. Po chvilce jakéhosi zpravodajského
blábolení se ze stereo reproduktorů ozvala melodie,
která s veselým textem všem oznamovala, že je
přece všude kolem bláznivě modrý den.
"Šílíš? Vypni to rádio!", chytila ho křečovitě za ruku,
která právě dosedla na řadící páku.
"Drž se!", vykřikl a prudce stočil volant. Šlápl na
brzdu.
Lexus se v mírném smyku zastavil nad prudkým
srázem do úzké prolákliny.
Přímo za jejich zády na ně z mírného návrší tupě
hleděly pozůstatky indiánského totemu - pozůstatek
dřívějšího, nyní již dávno ztraceného školního tábora.
Asi po hodince usilovné práce, bylo dílo dokonáno.
Nad výkopem navršili okolní kameny, léty napadané
zahnívající větve a nakonec, když takto pečlivě
zamaskovali hrob, dalších téměř více jak dvacet
minut se plahočili do prudkého srázu k autu.
Plahočili? To by bylo určitě slabé slovo.
Místy se téměř plazili, zachytávali se vyčnívajících
kořenů, přitahovali se ke kmenům, občas tu
zátěž některý z mladých jehličnanů nevydržel,
tak se sklouzli o něco níž.
Když oba došplhali k vozidlu, a dostatečně se jim
ustálil dech, přeletělo právě nad jejich hlavami
žlutožluté práškovací letadlo.
"Kurva - to je ale blbec!", setrvala vteřinku
na svém předchozím slovníku Alena - "pardon,
sem nervóza", opravila vzápětí svůj současný,
záchvatem sebezáchovy drancovaný, pohled
na mírumilovný svět.
"Jo. Asi hnojí pole kolem elektrárny", zamyslel se,
"nebo někde hoří?", pohladil se po začínající pleši.
"Nemohl nás vidět?"
"Prosím tě - i kdyby. Stojíme přeci u auta a -"
"Autoškola a uprostřed pralesa!?", skočila mu do
řeči.
"Tak dost! Myslíš, že nemá nic jinýho na práci, než
stopnout éro a čumět z dvaceti metrů na mravence?
To není helikoptéra!", pohladil Alenu po zpocené tváři,
oprášil si kalhoty a otevřel automobil.
"A uvaž si pásy, nebo budeš platit pokutu!", řekl
a roztřesenou rukou se snažil vsunout klíček
do zapalování. V tom okamžiku autem otřásl
výkřik, jako rána z děla.
"Stát!"
Klíčky mu vypadly na podlahu. Oba se zděšeně
otočili.
Ze stráně od totemu se blížila shrbená postava.
"Vašku, Vašku -", ozval se muž s puškou přes
rameno, který se už už dotýkal bočního okénka
řidiče, "copak tady děláte? Na svatební cestě?",
přimhouřil pravé oko a žertovně zamrkal.
Řidič nahmatal spínač a spustil okénko: "Jééé je,
náš pověstný lesní strážce Krakonoš!", snažil se
dramatický okamžik nějak trapně odlehčit, "co mně
mlátíš do učebního vozu!? Apropóó - a Pepíku,
Pepíku, co ty v této hlubině lesní? Naháníš pytláka
Říhu?"
"Pytláka Říhu?", ušklíbl se muž ve stejnokroji
myslivce,"ne, běžná pracovní obchůzka. To víš,
stromy rostou, houby teďka míň... ale auto
autoškoly uprostřed chráněné oblasti, to je
ovšem něco jiného, že, pane řidiči? A ta slečna
vedle vás, není to náhodou hledaná pytlákova
schovanka!?", ukončil svůj duchaplný monolog
lesník.
"Ti ani nevím, koukám do papírú a najednou -
nějak slečna na rovince zabloudila, vlastně sem
to momentálně přehlíd. Vždyť to znáš!", pokusil
se o vyčkávavou grimasu Václav.
"Tak už sypte! A v pondělí - jako obvykle - tě
dostanu na červenou postupku", opět poplácal
zablácené auto a vydal se se vztyčeným palcem
na další obchůzku.
Puška se mu na zádech klinbala, jako kyvadlo
ve feudálních pendlovkách.
"Ty vole!", zašeptala Alenka, "co teďka budeme
dělat?! Dyť nás ten snop viděl", začala se třást,
teď už ovšem po celém těle, "musíš zajet na policii!"
Pomalu se jí vracel předchozí obraz děje a nejednou
propadla hysterii.
Chytila se za vlasy a začala tlouct hlavou
o hranu přístrojové desky: "Musím se přiznat,
musím se přiznat!", opakovala tak dlouho, než ji
odtáhl zpátky na sedadlo.
"A co jim chceš říct? Že je ten mukl zahrabanej
kdesi v lese, žes byla ožralá - že tvůj učitel... no,
že se taky během výuky trošku nachlastal l? To jim
chceš naservírovat?! Dyť skončíme oba v kriminále.
A na pěkně dlouho!"
Vypracovaný, ale značně zablácený vůz, projel
po chvíli myčkou. Na čerpací stanici pak nabral
benzín a nakonec zastavil na parkovišti autoškoly,
které se skrývalo ve dvoře nově zrestaurované
budovy místní správy.
Dívka vedle řidiče vyhlížela jako loutka, které
divadelní rekvizitář před chvílí právě omylem
odstřihl provázky.
S bezvýraznou tváří pohlédla na učitele.
" Alenuš, deme na to. Nic se vlastně neděje - nic!",
zatřásl s jejím mramorovým kolenem Václav.
A nezapomeň, sejdeme se zítra večer v osm
v herně. Jistě to pak oba v klidu nějak pořádně
promyslíme."
"Ale nemáš zítra karetní večer?", kousla se do rtu.
"Na pokr se tentokrát vykašlu - to ti teď slibuju,
rozumíš?!",
Alena se nehty zakousla do lýtka, až ji pozvolna
prosákly mezi malovanými nehtíky kapičky krve:
" Tak čau!", prokličkovala mezi čekajícími žáky
a rozplynula se v temném průjezdu.
Vpíjel se zamyšleným pohledem do tvarů jejího
pohupujícího se těla, pak pozvedl zrak na pobledlou
tvář za oknem vozu a usmál se na hošíka, který
rozpačitě - mezi jinými - přešlapoval před očekávaným
utrpením nad zbytky odhozených vajglů s oslintanými
filtry.
"Dneska slečna Malá, bohužel, naťukla koťátko, takový
malinkatý, takovou strakatou potvůrku. No co, to se
občas stane, no ne!?", mrkl na nebožáka se sinalou
tváří a přesunul se na místo spolujezdce.
"Doobrý deeen", zakoktal v rozpacích mládenec
a téměř, jako v zakletí před vstupem do domu hrůzy,
se přenesl na sedadlo za volantem. Začal kolem sebe
šátrat - pohledem, nohama i rukama - jakoby snad
v předstihu hledal tu nejbezpečnější cestu zase zpátky
do klidu, prozatím zajištěného domova.
"Výborně, synku", pochválil ho instruktor a pohlédl
do pracovního notesu, "a jak se vlastně menuješ?"
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 29. července 2019, 09:03
- 293 zobrazení
- 0 oblíbené
-
