PŘÍBĚH O TOM, JAK JSEM SE ŠÍLENĚ ZAMOTAL 2

Příběh o tom, jak jsem se šíleně zamotal a ušel během 24 hodin kolem 65 km.

2. část

Jsem zničen a zmaten a jediné co mi zbývá, je jít dál a dál a říkal si, kdy mě sejme auto nebo jiný neznámý element. Lamentum. Levitace??? A nebo pořádná deprivace bych spíš řekl. Ano, zas to na mě přišlo a ta bezmoc a touha mě zas pomátla a uzavřela možná nekonečnou spirálu, kterou musím projít neb je mi to souzeno, už jsem to věděl dávno, že to tak bude, dokud nezemřu, což se mohlo stát během několika následujíc hodin, téměř celou 24 hodinovou cestou, podle toho, jak jsem šel, v jakém jsem byl bezmocném stavu, kdy se mi mohlo stát kdykoliv a kdekoliv, možných příčin by se pár našlo.

Každopádně abych zas pokračoval dál v příběhu podivné cesty, zapříčiněna jasnou derivací a pod tím si představujte různé věci, ale spojité, např. okamžitou rychlostí pohybu, ale nezapomeňme na proměnnou veličinu. Já vím, melu samé voloviny, které ve stavu zelenosti alias zhulenosti píšu, tak toho raději nechám a pokračovat dál se budu snažit už normálně, jenže paměť mi tak už neslouží.

Vyšel jsem tedy z Vranovic  a šel po silnici, jak už jsem se zmiňoval na Brno, jenže u křižovatky, kde jsem viděl směrovku Kyjov (netuším kolik km), tak jsem se dostal do úzkých a po nějaké době postávání jsem se vydal na Kyjov, šlapal jsem dál a dál, při chůzi mě však naráz začli děsit neznámé zvuky, které šli z pole, vedle silnice, dokonce se mi zdálo, že tam vidím nějaké satelity či vysílače, každopádně jsem z toho vyvodil,, že jde o nějakou špionážní akci na špehování lidí, dokonce jsem přemítal, že to má něco společného z ufonama, protože ty zvuky byly či se zdály nezemského původu. No neumím je nějak přiblížit, proste různě se měnící frekvence. To mě tak znejistilo, že jsem se zastavil a myšlenka jít do Kyjova a pak třeba až domů mě náhle opustila. Stál jsem notnou chvíli na místě, sledoval to tajemné pole a snažil se registrovat veškeré zvuky. Nakonec jsem se pravděpodobně otočil a šel zpět. Cestu už nemůžu nějak komentovat, protože jsem různě zatáčel, každopádně jsem se dostal až do Hustopeč.  Byla ještě tma nebo už svítalo? Cesta další totiž už nešla sledovat, motanice pořádná. Takže já teď nevím jak, ale podařilo se mi do těch Hustopeč dojít dvakrát, poprvé v noci a šel Bůh ví kam dál, to už teď nezjistím, každopádně jsem do nich došel znova a to už bylo za svítání.

Medvídek pluje sám, pádla se noří, loďka pluje dál, na obzoru ocelově modré slunce. Medvídek pluje sám, pádla se noří, loďka pluje dál, na obzoru ocelově modré slunce. Blíží se vysoké céčko, za ním jde hluboké déčko, v zápětí  stvrzuje céčko a za ním koluje déčko. Éčko, emko nezdí, péčko stalo se pastí. Fáze plyne dál,  v zástupu stojí zetko, to jsem já. Medvídek pluje sám, pádla se noří, loďka pluje dál, na obzoru ocelově modré slunce. Už se nic neblíží, jenom se vzdaluje. P a bubli bubli bubliny se staly pastí.

.......

Jenom mi neco odpovez, ale ne mobilnim hovorem

A ted si musim jit zapalit, protoze sem diky tomu zniceny. Tak zdi brani proniknuti proniknuti proniknuti

Napis neco prosim, nez me zaberou leky rcene benzaky

A nebo si dojed do brna, ted mi psal, ze ma pro me moznost geneze.)-nahodna sms vlozena

Když to bylo upečeno, vzal kousíček na jazyk a pochutnával. Ta chuť se mu zdála trpká, nevěštilo z ni nic dobrého, přesto nemohl přestat a vzal si další a další, přišel tedy ale jak? Něco za sebou a co teprve před sebou.

Většina mých příběhů a jejich zdokumentování vzniká v nějaké podivné melancholické náladě a co je pravda a nemáte někdo rum, jak chcete vyprávět něco o pravdě, tak raději poprosím o další zvuk.

V oněch Hustopečích jsem se motal celkem dlouho, křížem krážem, slunce začalo postupně zesilovat intenzitu svých paprsků a já samozřejmě neměl sebou žádné pití, jediné vody v batohu byly ty, které dávají v káčku na injekční aplikaci a z té, jak jsem bylo poučen se nedá uhasit žízeň, nevím už z jakého důvodu. Někam do obchodu, které postupně se otvírali a koupit si? Kdepak, to nepřicházelo vůbec v úvahu, protože celkově mě děsili kolemjdoucí lidé, natožpak vejít někam do krámu a pokoušet se si koupit pití. Nějak mimo že?

A čas postupně plynul.

Snažil jsem se z tohoto města dostat pryč a nabrat zas směr na Brno a jít do svého kutlochu. Po několika hodinách, kdy jsem postupně šel všemi směry, nenacházejíc cestu ven, jsem ji konečně našel a vydal se po ní. CHVILI JE TADY A ZAS TU NENÍ. Na chvíli ve mně zavládl lepší pocit, že jsem zas nabral alespoň správný směr (teda matně jsem to tušil), když tu náhle – obrovská rána, zoufale jsem se zastavil a nevěděl vůbec co se stalo, jenom jedno mě napadlo, že je to kvůli mně. Bál jsem se otočit a vidět, co jsem způsobil a tak jsem se rychlejším tempem snažil z tama prchat.

Šel jsem nějakou polní cestou až natrefil na vinařskou stezku vydal jsem se po ní. Začala se projevovat únava, když to zhruba spočtu, tak jsem prakticky bez zastávky šel takových 10 hodin. A k tomu se samozřejmě začla projevovat zas ta nezkrotná touha dát si další dávku. Zmatený mozek si sice uvědomoval, že ho to dostane ještě hlouběji do problémů, ale nešlo jinak. Jinak bych zastavil a už nešel dál. Jenže problém byl v tom, kde si to mám dát, prostě tahle zdánlivě jednoduchá otázka byla pro mě šíleně těžká. Musel jsem být při tom dokonale skrytý a místo, kterým jsem šel, mi prostě nevyhovovalo - nějaká cyklostezka mezi vinohrady a ze všech směrů na mě jasně pohlédnuto. jak jsem beztak tušil, že vsuše jsou nějací pozorovatelé, kteří nevím proč měli potřebu mě sledovat (myslím že tam byli i pronásledovatelé z Hustopeč, kde to přeci kvůli mě vybouchlo že.). Jo to byl TRIP Tak teď už postupně stále pomaleji jsem šel dál, dorazil do nějaké vesničky a pudově zvolil další směr, na pravo konkrétně, prošel jsem neznámou dědinou až jsem došel do kopečků osázenýma vinohrady rozštípnuté pro mě symetrickými remízkami stromů a keřů. Celé tvořilo ostrý kontrast proti levé straně, vesnicí, silnicí,kdoví, teď mě napadlo, co kdybych šel do leva? Kam bych došel? Ale to nic, to je v alternativním Vesmíru, kde zrovna píši tuto povídku taky (stoje na hlavu), ale různo sekle paranormálně a paralelně. To bude možná v některém, dalším díle, až si dám alespoň pět stlačených m.a. in vitro a dostanu se k ní blíž. A dost, ujížďám. Hustone máme problém! Takže v těch kopečkách jsem se konečně poprvé od započaté cesty sedl na zem a odpočíval.  Hlavně proto, že tam byly hustší vinohrady a ty keře a stromy, v intergalaktické symetrické podobě.

dalsi pokracovani priste pratele