P U C A L Í K
(PŘED ROKEM)
1.část
Alena měla to štěstí, že ji prodali na poslední
chvíli lístek do první linie a kupodivu i do středu
této dvacetimístné řady v jednom vyhledávaném
městském kině.
Co čert nechtěl, tedy se ocitla přesně uprostřed
budoucího filmového děje! Inu - náhoda je často
úplný blb!
Světla v sálu zlehka zhasínala a opona plouživě
odhalila mírně nazelenalé plátno.
Dívka se na tento nový produkční horror celkem
těšila už delší dobu. Leccos si už našla na internetu,
o něčem si povídaly s kamarádkami.
A teď tu seděla s kyblíkem pražených oříšků
a s nenačatou krabičkou cukrových žvýkaček
v kapse.
Děj filmu byl celkem vlažný - až do okamžiku, kdy
se v ponuré jeskyni, kdesi uprostřed brazilského
pralesa, vysoukal z mohutného krápníku neforemný,
nic dobrého určitě neurčující, stín.
Chvíli se v dramatickém bezvládí v tichosti vznášel
kolem směsky stalaktitů či stalagmitů až se začal
v krouživě trhavých pohybech přibližovat k oku kamery,
přičemž postupně dostával další chomáčivý tvar -
snad i jakési pokřivené lidské bytosti.
Cizokrajná hmota se měnila v jasnější obrysy hladce
oholené tváře s výraznými, ale prázdnými očními
jamkami.
Kupodivu z jejich nitra vyzařovalo cosi, co pronikalo
až za hranici filmu.
Alenka se nadzvedla a poposedla si tak o deset
centimetrů blíž k plátnu.
Zaslechla něco víc, než jen rodící se kolísavý tón,
který se přibližoval z kvadrofonních reproduktorů
v sálu.
Na chvíli ji připadlo, že se ocitla v jakémsi jiném
prostředí. Jaksi pohlcena čímsi dosud nepoznaným.
Přestala vnímat čas i okolí.
Byly to minuty, nebo snad jen vteřiny?
Nádobka s oříšky se naklonila a na podlahu kina
dopadlo pár buráků. Lekla se, když uslyšela mírné
zakašlání sousedky.
Prudce se narovnala.
Odkudsi z dálky se ozval hluboký smích, asi tak,
jakoby byl pohlcen propastí věčnosti.
Pohlédla na rozmazaný obraz na plátně. Snažila
se zaostřit zrak, protřela si slzící oči. A pokusila
se přitom zase pohodlně zapadnout do měkkého,
červeným plyšem potaženého sedadla.
Když notně dramatická pohádka skončila,
vypotácela se na ulici, jako opilá.
Chvíli se musela i opřít o zeď renesančního
domu, aby nabrala alespoň částečně rovnováhu.
Sáhla do kabelky a vytáhla zmačkanou krabičku
cigaret. Její zpocená ruka narazila na placatou
čutorku s průzračnou tekutinou. Roztřeseně si ji
přisunula k ústům, a bez ohledu na pohledy
kolemjdoucích, se vpravdě námořnicky napila.
Pak se dala i do hledání zapalovače.
"Smím vám zapálit?", uslyšela nerozhodný tón.
Otočila se a pohlédla do plamínku, který ji mírně
oslepil. Zamrkala a nadechla se.
"Děkuji", odpověděla a přiblížila cigaretu k ohni.
"Není vám dobře?", dolehl k ní váhavý hlas.
"Ne - všechno je oukej", řekla a vykročila rázně
k přechodu, na kterém semafor - jakoby na přání -
změnil ihned červenou v nádherně zelenou.
Noc z neděle na pondělí nestála Aleně vůbec
za nic.
Převracela se v posteli, potila se jako chorobné
telátko, vykřikovala ze snu kdovíjaké bláboly - snad
ani většinou vůbec nespala.
Ráno se zavadle zvedla z postele - dokonce
se jí propletla mezi sebou i její téměř ledová
chodidla.
Pravá noha se zaklínila do převislého prostěradla
a levá, zamotaná do povlečení, ne a ne povolit.
Vypotácela se do koupelny, kde na sebe pustila
horkou sprchu.
Jako v křeči pohlédla do velikého zrcadla, které
zabíralo skoro půlku stěny vedle umyvadla.
"Co si přeješ!?", zajíkla se, když spatřila známou
tvář a omamně jí prostoupily vykotlané oční důlky.
(pokračování)