P U C A L Í K

Literatura > Vícedílné

P U C A L Í K

(PŘED ROKEM)

1.část

Alena měla to štěstí, že ji prodali na poslední

chvíli lístek do první linie a kupodivu i do středu

této dvacetimístné řady v jednom vyhledávaném

městském kině.

Co čert nechtěl, tedy se ocitla přesně uprostřed

budoucího filmového děje! Inu - náhoda je často

úplný blb!

Světla v sálu zlehka zhasínala a opona plouživě

odhalila mírně nazelenalé plátno.

Dívka se na tento nový produkční horror celkem

těšila už delší dobu. Leccos si už našla na internetu,

o něčem si povídaly s kamarádkami.

A teď tu seděla s kyblíkem pražených oříšků

a s nenačatou krabičkou cukrových žvýkaček

v kapse.

Děj filmu byl celkem vlažný - až do okamžiku, kdy

se v ponuré jeskyni, kdesi uprostřed brazilského

pralesa, vysoukal z mohutného krápníku neforemný,

nic dobrého určitě neurčující, stín.

Chvíli se v dramatickém bezvládí v tichosti vznášel

kolem směsky stalaktitů či stalagmitů až se začal

v krouživě trhavých pohybech přibližovat k oku kamery,

přičemž postupně dostával další chomáčivý tvar -

snad i jakési pokřivené lidské bytosti.

Cizokrajná hmota se měnila v jasnější obrysy hladce

oholené tváře s výraznými, ale prázdnými očními

jamkami.

Kupodivu z jejich nitra vyzařovalo cosi, co pronikalo

až za hranici filmu.

Alenka se nadzvedla a poposedla si tak o deset

centimetrů blíž k plátnu.

Zaslechla něco víc, než jen rodící se kolísavý tón,

který se přibližoval z kvadrofonních reproduktorů

v sálu.

Na chvíli ji připadlo, že se ocitla v jakémsi jiném

prostředí. Jaksi pohlcena čímsi dosud nepoznaným.

Přestala vnímat čas i okolí.

Byly to minuty, nebo snad jen vteřiny?

Nádobka s oříšky se naklonila a na podlahu kina

dopadlo pár buráků. Lekla se, když uslyšela mírné

zakašlání sousedky.

Prudce se narovnala.

Odkudsi z dálky se ozval hluboký smích, asi tak,

jakoby byl pohlcen propastí věčnosti.

Pohlédla na rozmazaný obraz na plátně. Snažila

se zaostřit zrak, protřela si slzící oči. A pokusila

se přitom zase pohodlně zapadnout do měkkého,

červeným plyšem potaženého sedadla.

Když notně dramatická pohádka skončila,

vypotácela se na ulici, jako opilá.

Chvíli se musela i opřít o zeď renesančního

domu, aby nabrala alespoň částečně rovnováhu.

Sáhla do kabelky a vytáhla zmačkanou krabičku

cigaret. Její zpocená ruka narazila na placatou

čutorku s průzračnou tekutinou. Roztřeseně si ji

přisunula k ústům, a bez ohledu na pohledy

kolemjdoucích, se vpravdě námořnicky napila.

Pak se dala i do hledání zapalovače.

"Smím vám zapálit?", uslyšela nerozhodný tón.

Otočila se a pohlédla do plamínku, který ji mírně

oslepil. Zamrkala a nadechla se.

"Děkuji", odpověděla a přiblížila cigaretu k ohni.

"Není vám dobře?", dolehl k ní váhavý hlas.

"Ne - všechno je oukej", řekla a vykročila rázně

k přechodu, na kterém semafor - jakoby na přání -

změnil ihned červenou v nádherně zelenou.

Noc z neděle na pondělí nestála Aleně vůbec

za nic.

Převracela se v posteli, potila se jako chorobné

telátko, vykřikovala ze snu kdovíjaké bláboly - snad

ani většinou vůbec nespala.

Ráno se zavadle zvedla z postele - dokonce

se jí propletla mezi sebou i její téměř ledová

chodidla.

Pravá noha se zaklínila do převislého prostěradla

a levá, zamotaná do povlečení, ne a ne povolit.

Vypotácela se do koupelny, kde na sebe pustila

horkou sprchu.

Jako v křeči pohlédla do velikého zrcadla, které

zabíralo skoro půlku stěny vedle umyvadla.

"Co si přeješ!?", zajíkla se, když spatřila známou

tvář a omamně jí prostoupily vykotlané oční důlky.

(pokračování)