jipka

Pokračování náhodných příběhů z různých období

jipka

Rozhodl jsem se pokračovat v mých příbězích, budou už uveřejňovány velice sporadicky, jak si na některé podaří mi si vzpomenout a případně zařadit také nějaké ze současného života. Teď aktuálně mám na srdci dva příběhy, na které si poměrně dobře pamatuji. Oba dva jsou teď už čtyři léta staré a byly krátce, po třech čtyřech měsících po sobě. U obou je novum, že poprvé u mě musela zasahovat i PČR.

Nejdříve ten první, jel jsem na koupit do Kyjova nevím ani za kým. Bral jsem si myslím celý gram, v Kyjově si jen rychle šňupl, nebyl čas, dojel jsem na hlavní vlakové nádraží, pořídil a jel hned domů. Doma na mě samozřejmě čekala konečně v klidu nitrožilní aplikace. Neznámo kolik jsem si nasypal, myslím snad sedm čar, byl jsem až příliš chtivý. Což se mi vymstilo, velice krutě. Teď Vám nepovím, co se dělo. Mám z toho temno, zajímavější bude následující story.

Ráno měla matka bohužel odpolední, takže samozřejmě protože jsem dlouho „nestával“ a trčel ponořený do nejvyšší temnoty kolem mě a ve mě, tak milá maminka vtrhla, no vtrhla, slušně zaklepala (na což jsem rodiče musel dlouho učit), neozýval jsem se, tak vešla, viděla mě zmateného buď uprostřed pokoje, vyházené věci ze skříní anebo ležícího nemohoucně v posteli. Jehla někde na stole, na zemi, takže okamžitě jasné. Takže následovali okamžité nadávky, křik. Mamka bohužel ještě za deset let nepochopila jak se má /jak jednat s feťákem částečně jo/, ale se schizofrenikem s těžkou paranoiu ne a při tom je sama několikrát léčená na stejnou či podobnou nemoc a že v té chvíli se má jednat s člověkem úplně jinak. Neustále šití do mě totiž vždycky okamžitě prohloubí můj špatný stav o minimálně 50%.  Takže místo toho abych normálně zareagoval a zabránil tak zbytečnému odvozu do nemocnice, blázince, kde jsem byl většinou do večera úplně normální a pak tam musel trčet spoustu dní.

Matka okamžité volala sanitku, nachystané speciální papíry od pana Psychiatra MuDr. Kvasničky, alkoholika mimochodem, jak nahlásit potřebné údaje na 155. Dojela rychlá, už od pohledu mě měli za úplný odpad společnosti a podle toho se mnou jednali, v papíru od psychouše napsaná medikace a taky samy asi taky by měli vědět jak jednat, takže podání dieazepamu v nitrožilním podání, teď si nemůžu vzpomenout na název – Apaurin, už vím. A víte jak to probíhalo? Děsivě, jak kdybych nic nevěděl o podávaní nitrožilně, což museli na první pohled vidět na mých rukách, krom toho, že jim to mamka vesele smutně teda řekla a nevím, jehly na posteli už asi uklidila. Píchli mě apaurin, místo v pichu přejel jenom holou rukou, žádná desinfekce!!! A pak? místo pokládáni na místo v pichu tampón s jódem, ne s tinkturou, no zdravotníci víte o čem je řeč, tak vytáhli jehlu a nechali krev ztékat na zem. Já na ně hleděl z vytřeštěnýma očima, zda to myslí vážně. Ano, já byl mimo, ale tohle si pamatuju dobře, kdyby mě matka nezhuntovala tak svým křičením, tak si to vydesinfikuji sám. A pěkně jim vynadám a zapsal bych si pěkně čísla jména na pozdější neadekvátní jednání. Tehdy dojela i ta policie, ale tehdy ještě nezasahovali, jenom doprovázeli. (Jo, tu krev jsem musel umívat, jak jsem se vrátil dom)

Vydali jsme se cestou do Kroměříže a mě skoro vždycky, když mě vezla sanitka, či i rodiče, tak jsem dostal schízi, že jedu na nějakou popravu. V sanitce jsem dostal schízu, že jedu na rozebrání mých orgánů pro ostatní potřebnější lidi, politiky a vím koho ještě. Tomu napovídala komunikace v sanitce s nějakou centrálou, kde si tam jedna paní, která na mě házela vyloženě nechutný pohled, vyjížděla nějaké papíry, netuším jaké? Myslel jsem, komu maj zavézt orgány.

Dojeli jsme do Kroměříže na Psychiatrickou nemocnici na Centrální příjem. Vylezl jeden doktor, už jsem ho znal z dřívějška, řekl bych, že jeden z těch lepších. Tam se na mě podíval, řekl jsem mu, že jsem si dal pervitin a hodně, víc ani slovo. On okamžitě posoudil správnost situace a to, že k nim nemůžu. Protože oni tam mají velice chabé přístroje, no přístroje tam ani nemají, prostě léčebny to je jedna katastrofa za druhou u nás. Takže zcela podle jeho nejlepšího svědomí a pro mé nejlepší dobro (s tím to správným názorem jsem se setkal ale jenom jedenkrát, asi nějaký osvícenec).

V sanitce bezradní, volali na centrálu, co teď, ještě předtím bláhově zkusili záchytku pro alkoholiky, fakt ubožáci ten personál (já vím, já si za to mohl sám), tam ji samozřejmě řekli, že tam mě vzít taky nemůžou. No takže centrála opět a pokyn dojet zpátky přes Bzenec do Kyjova (z kama vyjela ta rychlá pro mě). Všichni v sanitce na mě nasrání, nadávali do zkurvených feťáků (a já jím to neberu, ale tak to by si měli vybrat jiné povolání). Šílená drncavá cesta, stále za doprovodu dvou policejních aut. Proč dvou? To netuším.

Dojeli jsme do Kyjova. Tam se personál choval ještě nepříčetnější, nejdřív šla police do ordinace, kde vedle mě byla na vyšetření chudák nějaká stará paní, které bylo ve skutečnosti, sice fyzicky asi daleko hůř. Položili mě na nějaký stůl, kde bylo šíleně divných zařízení, jakési řezáky, takže už jsem viděl amputace. No ale nejdřív došla policie a strčili mi si líznout, pozitivní jak šlak. Ten apaurin daný u mě v pokoji moc nefungoval. Tak mě převáželi přec celou nemocnici na jipku!!! Poprvé na jipce jsem byl, málem jsem tam už skončil po předávkování surovým opiem, kdy mě oživili kámoši a druhý den jsem jel do nemocnice (ještě bonus, někteří z těch lidí, co tam to opium bralo a byli po něm v pohodě, mě chtěli nechat ležet a zemřít a utéct, naštěstí Viktor, ten, kterého jsem vzpomínal několikrát to vzal do svých rukou a oživil mě ještě s dalším uvědomělým kamarádem).

Na jipce mě s velkými obtížemi připojili, kontrola srdce v pohodě, jenom násosky, znáte to ne, akorát přes moji chlupatou hruď jim moc nešli přisát :D Horší to bylo s připojením na kapačky, ale šikovná sestra, ale která se tvářila hodně znechuceně, že se má o mě starat, mě na píchla. Já byl úplně v piči. Sledoval jsem okolí, vedle mě chlapík sípal, vedli z něho různé hadičky a pak dalši dva, na které jsem už moc neviděl, ale bylo to drsné podívání. V hlavě se mi vytvořila nějaká divná teorie, že sou to všichni feťáci a že to mají z toho fetu.

Co následovalo, apaurin pořádně ještě neúčinkoval a já postupně viděl  vizuální halucinace. Přes celé pokoje vzduchem pluly stetoskopy sem a tam. Hrůza. Dostával jsem čím dál větší strach, že mě chcou připojením na měření pochodů tělesných udělat elektrický výboj k usmrcení. Takže jsem si vytrhal všechny přísavky, naštěstí ne jehle. Okamžitě doletěla sestra, začala pochopitelně nadávat, co to dělám, já se snažil říct, že se mě snaží tím usmrtit, no takže mě přikurtovaly, ze začátku celkem na volno. ale stejně to byl děsný pocit, byl jsem přikurtovaný poprvé, zatím jsem to viděl jen vlastní oči v Kroměříži. Jenže já se skoro z toho dostal jednou rukou, ale zrovna došla sestra, uviděla mě, takže to pěkně přitáhla (to nebylo ale nic proti tomu, co mi udělali benga v druhém příběhu), já sebou různě škubal, nešlo to vydržet

Konečně ustaly vizuální halucinace, apaurin zabíral čím dál tím víc, schýzi se ztratili, jo ještě moment. Zapomněl jsem dodat, že jsem normálně dostal přes hubu od doktora, když jsem se bránil kurtování, ne agresivně, já jsem skutečně pacifista jako Mahátma Gándhí, mě zmlátí každý, než abych já osobně vydal ránu. Stejně jako moji nejlepší kamarádí jsme takový. Zvláštní. Ale to patří jinam. Bránil jsem se argumentama. Marně. Dostal jsem!  Kdybych se tak dopídil jména, možná bych si na něj stěžoval, ale co, to by byl boj s větrnými mlýny. Byl jsem přikurtovaný až do rána, přitom, jak chodila sestra pravidelně tak jednou za hodinu, možná i půlhodinu na kontrolu, tak jsem už byl téměř úplně normální (Kapačky zabraly parádně), tak jsem ji prosil o uvolnnění, že už to dělat nebudu, marně. Tak jsem se teď už zcela marně snažil z nich dostat, už to bylo příliš těsné.

Čas ubíhal, křeče v nohách, rukách, furt jsem se snažil nějak pohnout, aby mě nebolelo tělo, marně. Žízeň jsem měl obrovskou, avšak sestra přestala chodit, tak jsem se snažil trochu volat, nechtěl jsem moc hlasitě, kvůli dalším paccientům, kteří spali či nespali? Každopádně tam byli z daleko vážnějšíma věcma, tak jsem chtěl být ohleduplný, nakonec jsem ji po dlouhé chvíli přivolal, s úšklebkem donesla vodu, opět jsem ji prosil, ať uvolní alespoň jednu ruku, ne a ne, prostě ne, takže hadičkou jsem cucal vodu. Pořád otázky a už máte dost? Ne, nepil jsem celý den a noc... Pak časem zas byl problém s močením, zas jsem ji dlouho potichu volal, no tak mi dala bažanta k péru. No dost jsem měl.

Ráno, asi v půl šesté předpokládám se změnila sestava personálu, tak jsem opět žádal o uvolnění novou sestřičku, ta už byla shovívavější, mě je povolila a jednu ruku pustila úplně, když jsem ji slíbil, že se nebudu uvolňovat. No tak jsem to slíbil a jen si je ještě víc povolil. Konečně úleva a mohl jsem se trochu zrelaxovat

Čas běžel a běžel, přišel čas vizity, před primářem mě už sestry kompletně odkurtovaly. Aj, ta radost. Já byl v tu chvíli už fakt úplně normální, takže jsem s ním normálně mluvil a ptal se, kdy mě pustí, že nejdřív musí dojít psychiatr, boha jeho, čekal jsem na něj snad 4 hodiny, ale aspoň jsem tak mohl dostat oběd – zrovna byly řízky, takže jsem se dobře najedl chacha. Došel psychiatr, provedl trapnou vyslíchačku, čemu jakože říkají vyšetření, normálne jsem mu na rovinu řekl, že nemám naládu skončit a že do blázince se fakt nenechám převézt, k čemuž mě přemlouval. Takže mě odpojili od přístrojů, kapaček, to už vlastně dřív a já se sbalil a šel dom. Měl jsem neuvěřitelnou chuť na cigáro, jenže matka jako obvykle mě sbalila věci jako hadry, hygienicke potřeby, na tabák kašlala. Kdybych měl alespoň papírky, tak si smotnu vajglovinu z popepelníků  Neměl jsem ani korunu, jako vždy mi matka taky zabavila všechny peníze. Došel jsem na autobusák, tam jsem konečně vyssomroval cigaretu, pak na vlak a jel dom na černo, po cestě průvodčí, vysvětloval jsem mu mou situaci, proč nemám lístek, nechtěl to pochopit a chtěl mě vyhodit, naštěstí jedna hodná paní mi ten lístek zaplatila až do Bzence a já se naprosto nečekaně ocitl zase u rodičů. Matka v šoku, co tam dělam, bláhová si myslela, že budu minimálně měsíc na uzavřitém oddělení v Kroměříži. Byla obrovská hádka. Nakonec jsem doma zůstal a na chvíli dal pokoj. Ale jenom na chvíli.

Ten další příběh, kdy mě museli tentokrát benga brát až z pokoje a poutat bude někdy příště.