hruza

HRŮZA

Ti hrabe?

Začíná se mě to tu líbit (tj. na otevřeném odd. 2 PL Kroměříž)
– hrůza? Či ne? Když se a sakra teď jsem ztratil myšlenku – někam
uletěla, do neznámých synapsí mozkové tkáně.

Přicházím o myšlenky, o mozkové buňky.
Každá další série braní perníku následovanou stíhou, paranoiou jak vyšitou (a našitou) z žurnálu (a z kanálu se táhne puch
hniloby) pana psychiatra.

A já, a já jim nikdy nedokážu smysluplně odpovědět. Přepadá mě strach. Strach z reakcí kolem stojících a mě při tom
pozorující.

Strach
Strach
Strach

Sedím sám, je večer, /stejně, když jsem to psal, tak i teď,
kdy to přepisuji, tj. 12. 01. 2015 0:59/ na rádiu naladěná Vltava,
která konečně vystřídala nekončící balast rádia XXX. Uklidňuji
se Brianem Enem. Kompozice se mísí se zvuky hokeje z vedlej-
ší místnosti. V hlavě prázdno, nic mě nenapadá. Žádná kloudná
myšlenka, tak beru pero a píši tento poďobaný t.e..x.t. Čistý popis
právě prožitého (+ doplňky na aktuální thema). Pobavilo mě, že
ze vstupu úvodu ke koncertu jim někdo vlezl do vysílacího salónku: „ČRo 3 Dobrý den, vedle, tady vysíláme!!!“

|(<-> ; <->)|
                                {(<*> : <*>)|}
{(<*> ; <*>)|}