S A U N A - 2.část

Literatura > Vícedílné

S A U N A

2.kapitola

Na mýtině, kterou právě kmitavě prosvětlovaly

plameny vatry, podupávala v pomyslném kruhu

šestice tanečníků.

Jejich náčelník, s rukama vztyčenýma nad

hlavou - kroužil s nimi, ze severu na jih a potom

i ze západu na východ - mumlal přitom, pro

běžného smrtelníka jakési nesrozumitelné

hlavolamy - upadal střídavě do transu. A pak,

stejně bleskově, zase k vizionářsky téměř

dalekosáhlé předvídavosti. Kdo ví?!

Skupinka čtyř dívek a dvou mlaďochů po něm

rytmicky opakovala nejen vzletná gesta, ale

i dramatické bláboly. Možná to však nebyly jen

bohapusté bláboly.

Oheň najednou prudce pohasl, z jeho nitra

- laik na to zjevení mohl hledět, jako na zázrak -

vysršela kouřová podoba nějaké podvědomě

mýtické postavy a nad platem při vrcholu

kamenné pyramidy se v kruzích za slyšitelného

praskotu rozplynula.

Právě v ten okamžik se i rozestoupily mraky,

zakrývající ocelový svit Měsíce.

Jeho paprsky krátce osvítily mýtinku hluboko

dole pod ním.

Skupinka vzývatelů v ten okamžik poklekla

a ruce zaryla do vlhké půdy.

Velitel drsně vykřikl: "Vzývám tě, mocně nekonečný,

Šestsetšedesátšest!", a z kapsy pod maskovacím

pláštěm vytasil kratičkou dýku, která byla zabořena

do jakési narudlé masy.

"Zde, v tomto telecím srdci, je ukryta krutá zloba

tvého i našeho protivníka!", poklekl a hlavou pobil

třikrát o travičkou zarůstající žulový kvádr.

Přízraky povstaly a jako na povel se pleší mírného

pralesa ozvalo: "Budiž mu tma!"

Když skupinka vycházela z lesa na poloúrodné

družstevní pole, jejich stylové "Hůla húú, tatá -

hůla húú, tatá -", se ve všeobecném překvapení

začalo vytrácet.

Městem v údolí se právě večerem rozezněla

třikrát po sobě naléhavě naříkající hasičská siréna,

která svolávala místní dobrovolné hasiče k akci.

Hořelo rozlehlé stavení pana starosty.

A srdceryvný pláč jeho ženy, a hlavně - její

poničená hlava, kterou opakovaně mlátila do

karoserie manželova poloslužebního vozu

způsobily, že se k všeobecnému šumu přidala

za chvíli i vřeštivá houkačka a odlesky modrých

majáčků také spěchajícího sanitního vozu.

"Kdepak máte, milostivá, soudruha pantátu?",

odsunul pohotovostní lékař injekční stříkačku

z ruky roztřesené ženy.

"Kde je Matylda?", vykřikla a chtěla vyskočit

z lůžka, na které byla pro jistotu přikurtována.

"Kdopak je Matylda, paní starostová?", zmateně

pohlédl na ženu muž v bílém plášti.

Bylo vidět, jak se usilovně zamyslela.

"No přece - co já vím, kde je mu zase konec -

bude asi na zasedání", vysoukala ze sebe

zmatená dáma.

"Matylda?", nedal se odbýt.

"Co je s Matyldou?", pohlédla mu prosebně

do očí.

"Tak jedeme!", pokynul řidiči lékař a přibouchl

dveře sanitky.

Asi po třech hodinách byl oheň uhašen.

Rozlehlé stavení i s přístavbami lehlo, tak říkajíc,

popelem.

Poctivě ohořelá těla muže a psa odhalili hasiči

až v dříve neblesních zbytcích výpravného apartmánu

na horním konci starostova rozlehlého zahradního

parčíku, kterému se mezi obyvateli satelitu

všeobecně s nadsázkou, pro jeho neotřelou

stylovost a přidružený bazén, říkalo - sauna.

"Hůla húú, tatá - hůla húú, tatá -", neuplynul ani

měsíc a goticky působící sedmerčátka propíjela

na terase ušmudlaného bufetu svoje příští plány.

Každou hodinku si přiklonili hlavy k sobě -

a šeptem hýčkali slovo od slova: "Hůla húú,

tatá - hůla húú, tatá -".

Bylo to - svým způsobem - odpovídající vyjádření

souznění vcelku záhadných a na pohled i milých

mladých lidí.

"Káčo, skoč mně taky pro bubliny s vodu!",

zamrkal na od stolku se zvedající dívku chlapík

s rezavým plnovousem, který mu sahal až hluboko

pod rozlehle hranatou bradu.

"Jo", odpověděla a prohrábla si zelenočervené

vlasy, které ji téměř ničily orientaci v terénu.

"Klíčem to odemknem", poznamenal zaníceně

mladík, který zatím posedával na kraji stolu.

"Ale to nebyla naše věc", skočil mu do řeči

brutálně potetovaný kolega, který přežvykoval

žiletku, až mu z úst splývaly kapičky krve.

"Policajti tvrdili, že měl ten maník celej areál -

jak to říct - prostě stavěnej na černo."

"No a? U takovejch vychcánků - ?!", ozvala se

blondýna s protrhanými vlasy.

"Držte huby! Fakta, a pro nás teď jen naše fakta!"

"No, konečně! Kdesi mu tam ta elektrika prskla."

"No a, co má být?", pozvedla obočí.

"No a? Zkrat, děvče - elektrickej zkrat mu odrovnal

barák i saunu", odsekl.

"To je maso! A ta hlásná městská pusinka nakonec

docela uhořela! Bohužel."

"Jenže to není naše věc, Ireno! To sme přece tak

úplně po Spasiteli nežádali."

"Ne?

"Nechápeš, že Spasitel byl v tomto případě jaksi

mimo orientaci? Chtěli sme si přece vysloužit jinýho

šumáka, přece toho kačenu z lázní", udeřil pěstí do

stolu řečník.

"Nešil! Proč by byl Všemocný takhle mimo mísu?",

cukla hlavou, až se ji rozhoupaly zmenšené kostlivcovy

hnáty, které měla zavěšené jako náušnice v protažených

ušních lalůčcích – proč by byl mimo!? Třeba -", na terase

vypukl zlomek přemýšlivého ticha.

(pokračování)