E L E G Á N - 2.kapitola
Literatura > Vícedílné
E L E G Á N
2.kapitola
Žbluňk, žbluňk - po chvíli pozvolné ž b l u ň k ...
Vlnka za vlnou se lenivě převalovaly přes drobné
kamínky a nakonec se některé přátelsky převalily
i přes mohutnější cár nasáklého kusance dřeva,
který sem vyplavily - snad před stovkami let -
z kdovíjaké potopené šalupy, a kdoví z které
části Atlantického oceánu. A pevně se tu uhnízdil.
No, nebyl zase tak veliký, aby cizokrajným turistům
vadil, snad si ho většina opálenců ani nevšimla.
David na něj přesto upřeně hleděl.
Z rozjímání ho vyrušil snědý mladík, který poskakoval
od lehátka k lehátku a vřeštěl: "Mušel - koralen!"
Neměl moc s nabídkami úspěch, ale přesto se mile
zubyl, nohy se mu svižně rytmicky třepetaly a melodicky
neustále upravoval všechny možné světové jazyky:
"Koralka, šelšel, no oktopůses."
"Půjdeš do vody?", otočila se na něj dívka, která si
vytrvale připékala svoje záda.
"Cože?"
"Poď se vykoupat", otřepala si z ramene poprašek
písku.
Patrně ho vytrhla z klidu okamžiku.
Slunce, šustivé přílivy vln nazelenalého oceánu,
vytrvalé melodie zvukomalebné nabídky hispánce,
pokřiky přelétavých ptáků - sem tam zahoukání
kontejnerových lodí, směřujících k nedalekému
přístavu.
"Skočím si k baru ke klukům", pokýval váhavě
rameny.
"Jak myslíš... já si zaplavu", vyskočila a rozběhla
se po pláži. Drobný písek se od jejích nohou
rozprašoval jako trhavé vzpomínky ve zpomaleném,
zašedlém historickém filmu.
Hleděl na ten výjev a musel se usmát - Nika občas
vypadá jako užvatlaný batole v neoprénovém přelivu
z kůže a proužků zábalu.
Ke břehu se blížily dvě plachetnice.
Vlaječky na jejich zádích všem oznamovaly, že
jsou obě odkudsi až z daleké Austrálie.
A těsně, než se dostaly blíž k molu, do sebe
zlehka narazily.
Stěžně se zatřepetaly, osádky na jejich palubách
začaly svižně pobíhat, dav na plážích se probudil
k překvapení a policejní vůz prudce zabrzdil, až se
kolem něj mohutně rozvířil písečný prach.
Vyskočili dva pestře oblečení mladíci, jeden z nich
vytasil z pouzdra na krku dalekohled a druhý cosi
oznamoval do vysílačky.
A pak už jen obě vodní tělesa zakotvila takových
padesát metrů od pláže.
Prostě - planý poplach.
"Tak to bylo dílo!", otočila se k Davidovi Nika
a rozběhla se přímo proti klikatému přílivu vln.
"A vrať se k obědu celá -", vykřikl za její poskakující
kostřičkou.
Podíval se na hodinky. Vlažně zakroutil hlavou
a odhrnul si pramen vlasů, které mu právě spadly
do jeho jemně připáleného čela.
Tak jo, oprášil si z vlasů poprašek písku a rozběhl
se nečekaně do příboje za ní.
Za chvíli se oba ztratili mezi tak stovkou různorodých
plážových zaslíbenců, kteří se potáceli mezi mořem,
palmami, oblohou, rozptylování zisků a jinými veselými
hrátkami.
"Dohoň ji, dohoň!"
Myšlenka začala dorážet.
Jeho ruce se opřely do vodní hladiny a zrychlily
tempo.
Dívka se právě ponořila do veliké vlny, která ji
nadnesla tak o půl metru. Ztratil ji z dohledu.
No nic, pomyslel si.
Nechal se chvíli unášet na vlnách.
Kde, proboha, je!?
Rozhlédl se. Nika nebyla nikde v dohledu.
Spodní protiproud mu v tuto ch
víli ovšem vůbec
nepomáhal.
Vystrčil opět hlavu nad hladinu - kde je?!
Začal šlapat vodu, připadal si v ten okamžik jako
při závodě na velodromu - jenom jeho dnešní kolo
ho neustále drželo takřka na jednom místě.
Náhle pocítil, jak se mu něco zlehka omotává
kolem chodidel. Snažil se ten podivný pocit setřást,
ale nepovedlo se.
Vystrčil ústa výš nad hladinu, aby se mohl pořádně
nadechnout.
Něco ho pozvolna táhlo dolů. A po chvilce i dál
od břehu. Zděšení se však velice brzy proměnilo
v jakýsi třpytivě duhový šál, který se mu při každém
nádechu slané vody hřejivěji omotával kolem těla.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 24. dubna 2019, 09:04
- 422 zobrazení
- 0 oblíbené
-
