E P I D E M I E - závěr

Jako městští mravenečci - postupně otvírali doručené

blankytné obálky s vyzývavými reklamními vložkami,

a po chvílích padali k zemi, jako na velkolovu potrefení

holubi při kropících zásazích ostrostřelců.

Všechno ovšem začalo o něco dříve - na poště.

 

Pán o berlích a s pečlivě oholenou tváří, s vyvalenýma

očima, jedním ušním lalůčkem jako jakási zmenšená

parabola, druhý měl nápadně ukrytý pod přiléhající

pěnovou náplastí, se loudavě promenoval mezi nedočkavci

před doposud uzamčenými dveřmi poštovního úřadu.

Z pod starobylého klobouku se šířila do okolí vůně

čehosi, co mohlo připomínat báchorky o smrdutém

princi, předezinfikovaného vlezlým, ale praktickým,

nemocničním odérem. 

Snad byl poněkud nervóznější. Snad potřeboval zajít

na toaletu, snad mu šly špatně hodinky.

Pak zaduněly zvony na kostelní věži, ozvalo se

zašramocení ve fortelných zámcích na dveřích - a tato

vcelku drobná epizoda se z ničeho nic usadila dějinami.

 

"Prosím -", uslužně pobídla čekající dav usměvavá

poštovní úřednice a ustoupila stranou od otevřených

dveří.

Ti, těsně u vstupu, se začali zmateně rozhlížet:

"Kde je ten mrzák, ten tady byl přece první?!", vykřikl

kdosi.

"Teď tady procházel", přidala se patrně důchodkyně,

kolem jejichž nohou se neustále proplétal dovádivý

ratlík.

"No, byl to přece ten postižený občan - ale je fuč",

využil zmatené situace obtloustlý pardál a prodral se

první do přetepleného prostoru poštovní stanice.

 

Ten kulhavý muž zmizel stejně obdivuhodně, jako

se nenápadně i objevil.

A plnil nadělení, pro které byl pečlivě vybrán, a za

jehož splněním cestoval až z nedozírného neznáma.

 

 

Invaze - tedy vlastně počátek destrukce - začala

velice nápadnou epidemií čehosi, co bylo ukryté

v zamodralých poštovních obálkách.

Žádná laboratoř, jak se později celkem zbytečně

ukázalo, nebyla schopná přijít nákaze na kloub.

Spekulovalo se o všem možném - včetně eboly

či nové formy éterického karoterismu.

A lidé umírali až zázračnou rychlostí.

A někteří dokonce také mizeli.

 

Ti, co přišli do styku s nákazou, ji dále neodbytně

šířili.

Dokonce i po smrti. Stačilo se na jejich hroutící,

v křečích pokroucená těla jen krátce podívat.

A ti, kteří byli označeni skrytou biologickou stopou - 

například na různých nádražích, v divadlech nebo

na stadionech, byli během krátké doby přesunuti

do tak zvaných vývojových středisek kdesi daleko

za horizonty.

Po čase se z nich stali budoucí - jak jim vznešeně

říkali - noví osadníci nejen na zelenomodré Zemi,

ale i na dalších planetách dosud málo poznaného

časoprostoru.

A kupodivu pak nemusely ani složitější cestou vznikat

žádné další potopy nebo kolize s čímkoli.

 

 

Eskadra podivných bytostí polehávala na vznášedlech

v průsvitném, zakulaceném vádí, které se třepetalo mezi

umělými stromy a přívalovými vlnami a bylo patrné, že si

tuto pochvalu za příkladně odvedenou práci nadmíru užívají. 

 

Odkopl peřinu a vytřeštil oči do stropu místnosti.

Měl těžkopádně pokřivenou tvář. Vrásky kolem očí

vypadaly jako útesy po neodbytném mořském odlivu,

po čele mu stékaly prosolené krůpěje ochlazujícího

potu. Mrskl pohledem na budík, který postával na

trojnožce nočního stolku.

"Do hajzlu!", vykřikl a vyskočil z postele. To se mně

ještě nestalo, udeřilo jeho podvědomí. Chytil přístroj

a zatřásl jím. No jistě! Vybily se baterie. A k tomu ten

přiblblý sen!

Našplíchal na sebe trošku teplé vody a přihodil pár

kousků oblečení. Popadl elegantní koženou tašku,

klíče a vyrazil.

Když za sebou přibouchl dveře bytu, málem srazil

na podlahu patra malého Jiříčka, který si urputně

pojížděl s barevnou lokomotivou zase přímo na jeho

rohožce.

"Hezký den!", vykřikl na jeho dvacetiletou matičku,

která právě sestupovala po schodišti a hledala přitom

neuvěřitelně pokroucenou levicí cosi ve svém baťůžku,

který ji obepínal klenutá záda.

 

Samozřejmě! Výtah stojí někde v přízemí a dva

důchodci si kolem něj šeptají o hrůzách ničemného

světa, pomyslel si, a vyrazil úprkem po točitém schodišti

dolů - to je den blbec! A určitě ani nenastartuju auto.

 

U východu z haly domu se udýchaně se zastavil.

Uvědomil si, že právě míjel svoji poštovní schránku.

Vrátil se a vytáhl svazek klíčů. Dech v něm v tom chvatu

pulzoval jako předimenzovaná pumpa.

V rychlosti roztrhl naléhavě vypadající modrou obálku

s kulatým razítkem. Ukazováčkem dílo dokončil a vsunul

dlaň do otvoru. Pohlédl zblízka dovnitř, aby mohl lépe

uchopit cáry jakýchsi tiskovin.

A zalapal po dechu.

 

 

(Konec)