E P I D E M I E (2.část)

Literatura > Vícedílné

E P I D E M I E

(2.část)

Po chvíli se všichni tři unaveně zastavili.

"Tady počkejte", přikázala shrbená postava

a vklouzla do pěšinky mezi keři.

Muži na sebe pohlédli. Ten starší pokrčil

rameny: "Štěstí, že sme vezli pannu. Kdyby

to bylo nějaký nemluvně -".

"Vole. Nemluvně? Proč by za náma přišlo

nemluvně?...A kde, prosím tě?!"

"Co já vím. Třeba před marketem. Třeba by ti ho

připravila pod stromeček tvoje stará -", pokusil se

o úsměv ten mladší.

Z palisády porostu se vynořil shrbenec a potácel

se se třemi igelitovými taškami, které mu narážely

svoji váhou do nohou.

Hůl zarazil do kamenité půdy jakoby se nechumelilo.

Oběma rukama hodil zátěž do kočárku. Rukávem

si otřel patrně zpocené čelo. Pohlédl na dvojici.

"Víte, co máte dělat?"

"No jo. Rozvezeme ty obálky po celým městě.

Nahážeme je do poštovních schránek -"

"Taky je můžeme rozdávat na ulici", vmísil se ten

starší.

"Správně", pochválil je cizinec.

"A aký sú v tých dopisech vlastně psaní?"¨

"Tak vy jste je neotevřely?", pobaveně na ně

pohlédl.

"Ne.To bylo v mailu přece zakázané. Jinak bysme

nedostali žádnou odměnu."

"Co v těch obálkách je?", pajdavec se na okamžik

odmlčel, jakoby pátral po správné odpovědi.

"To sem vám přece už napsal, když jsme se na netu

konečně seznámili", nevrle odpověděl, "v těch modrých

obálkách s kulatým firemním razítkem jsou reklamní

letáčky, jenom takový blažený povídání. Takový ty

informace pro čtivé občany."

"A v těch dalších?", zeptal se ten starší.

"Žádné další tady nemám.Toto není obálka.

Toto jsou balíčky s částí vaší odměny.

A tady máte první splátku -", vytáhl z kočárku

dva oválné svazečky svinutých bankovek.

Partička se rozloučila, jakoby se nikdy ani

v nejmenším neznala. Kdo by to také v tomto

tichém a nyní liduprázdném prostředí sledoval.

Začalo opět poprchávat.

Zpočátku to byl jen takový závan plachého deštíku,

taková ta ranní sprška, která se objevila a zase po

chvíli nadobro pro tento čas zmizela.

Oba muži se právě ocitli na předměstí.

Kroky je vedly přes křižovatky, přes kamenný most

nad řekou, potkávali nabývající shluky lidí, spěchajících

do práce.

Ten mladší se mohutně opíral o rukojeť kočárku, ten

starší letmo cosi brblal do zad míjejících, polospících

a jistě ránem notně poraněných soukmenovců.

"Tak, brácho, kde to rozpálíme?", zastavili se, aby se

pořádně oba nadechli.

"Nevím", rozmýšlel chvíli jeho starší kolega, a přitom

nešikovně vytahoval z kapsy pomačkanou krabičku

cigaret. Nakonec se mu to podařilo, přičemž vysypal

její obsah na chodník. Jedna pokroucená retka dopadla

přímo doprostřed kaluže, takže se téměř okamžitě

probarvila na jakousi změť hnědé, černé a místy

i vsakující bílé.

"Do hajzlu!"

"Brácho, zapomeň. Koupíš si jich třeba pytel!"

"Seru na to!", muž se otočil a rozpřáhl se pravačkou

na právě kolem cválajícího mladíka: "Kámo, nemáš

pro nás jedno cigáro?"

"Jsem nekuřák - nem...", ale nestačil tuto kratičkou

větu dokončit.

Starší mu svižně podrazil nohy a do padajícího stačil

ještě udeřit pěstí, kterou měl - kdoví, jak to všechno

stihl - obalenou blýskavým kovem, kterému se

všeobecně říká boxer.

Skupinky lidí, kteří scénku obloukem míjeli, začali

rozevírat svoje deštníky, protože právě začalo lít, jako

z konve.

Dokonce se kolem prořítil neukázněný tirák a stačil

obalit partičku nejen smradlavým výměškem z letitě

hlubokých kaluží, ale i čerstvějším tekutým blátem.

"Nech toho!", chytil kolegu za rameno ten mladší.

A podařilo se mu odskočit dřív, než ho měla zasáhnout

rozjetá pravička s boxerem.

"Bože, promiň!", ozvala se zadýchaná omluva.

Muži se ohlédli po svém okolí.

Jen šumění deště, potrubování nervózních řidičů,

blikání dálkových s potkávacími světly a pobleskování

rozhoupaných silničních luceren v prudkých nárazech

větru.

Nekuřák se neohrabaně choulil na mokrém chodníku.

"Promiň, blbe!", neodpustil si lehkou omluvu ten starší

a na rozloučenou ho jen tak nakopl do rozkroku.

Oba muži se připojili k zástupu kolemjdoucích

a všichni společně zamířili po křivolakých uličkách

ke středu města.

"Kde začnem?", po chvíli tiché chůze promluvil ten

mladší.

"Vole, kdybys mě nechal domluvit - přece na sídlišti!"

Čím usilovněji tlačili do naloženého veterána, tím

víc trpěla historická ložiska v jeho kolech.

Začal se ozývat přidušený, a čím dál jeli, hlasitější,

příšerně vrzavý zvuk.

Skříííp, skříííp - a zase skřííp. Skříp!

(pokračování)