E P I D E M I E

Literatura > Vícedílné

E P I D E M I E

(1.část)

Nálada na stadionu byla opravdu bojovná.

Většinou pokřikovali domácí nadšenci. Ale ti na

bočních tribunách se také příliš nemírnili.

O co méně byli tito hostující fanoušci slyšet, o to

razantněji mávali klubovými vlajkami, hvízdali

a dupali do betonových podlah.

Ozývalo se bujaře halasné troubení na trubky,

píšťaly a lesní rohy i všerytmické mlácení do

bubnů, tamburín či jen prostého dutého zábradlí,

které rezonovalo ve zmatených sekvencích.

Kryté lavičky u hrací plochy, přidělené zástupcům

mužstev a trenérům se zaplnily jejich šarmantními

představiteli a na plac poté vběhla i dvě šlachovitá

jedenáctičlenná družstva.

Do rámusu se plaše ozvalo zapísknutí a hráči

se rozběhli po zelené trávě.

"S dovolením?", zachraptěl jakýsi značně unavený

invalidní důchodce na příznivce v pestrobarevné

mikině a dál se neobratně prodíral štrůdlem

křepčících křiklounů k volným místům u toalet.

Do celkového obrazu jistě řádně zapadne i to,

že stejného belhajícího se podivína bylo možné

spatřit i večer při slavnostním divadelním představení

Prodané nevěsty a následující dopoledne také na

hlavním vlakovém nádraží. Byl ovšem patřičně ustrojen,

aby sám nepociťoval, že se do těchto významných

prostředí jaksi stylově nehodí.

Nebe bylo ještě stále probarveno převážně černě.

Ale místy již začaly vstupovat do děje i světlejší

odstíny.

První ptáčci škobrtali v náznacích skřehotavých

výstřelků, ale ty se postupně vyvíjely v obvykle

třpytivé melodie přeháňkového jarního pohvizdování.

Dva muži patrně spěchali. A to dost. Navíc - před

sebou tlačili rozkodrcaný kočárek, který je místy

naháněl na pravou stranu chodníku, jindy na

levou. Byl to takový temný náznak souboje surové

hmoty s ryzím náznakem člověčenství.

Z chodníku odbočili na silnici a pak i na blátivou

cestu mezi stromy.

Minuli okrasnou ceduli s honosným názvem

rozlehlého parku, zamířili kolem malého parkoviště -

snad pro koloběžky či kola - až téměř do středu

hustě prolesněné plochy rekreačního městského

území.

Právě ta byla rozdělena nenápadným okrasným

jezírkem s šumící fontánkou na pravé straně.

Právě míjeli sousoší slavného místního rodáka,

před kterým se v legračním gestu oba rychle

uklonili. A ponořili se do hlubokého přítmí.

Zastavili se u okraje lesknoucí se vodní hladiny.

Přesně v místě, které jim bylo nařízeno.

Starší muž pohlédl netrpělivě na svoje zápěstí.

Pomyslel si - už je to dávno, co sem na něm

měl i hodinky. Odkašlal si a pohlédl na kolegu,

kterému z okraje nosu vyčnívala rozhoupaná

bublinka.

"Kolik je hodin?"

Zbývalo jim ještě pět minut.

Právě v okamžiku, kdy jim nad hlavami prolétlo

cosi pleskavého - asi nějaká nedospalá kachna -

se z křoví vysunul jakýsi podvědomý, šouravý

nástin snad i opatrných, snad i váhavých pohybů.

Rozmělněná postava se belhavými přísuny svých

končetin kolíbavě sunula k jejich napjatým tělům.

Podivné poťukávání berle o kamenitou půdu

naznačovalo, že se snad takto hrůzostrašně

může přibližovat bližním jen samotný konec

jejich života.

Konečně se ozvalo očekávané: "Nevíte, kolikátého

bude zítra?"

Mladší ze sebe vykoktal odpověď: "Zítra bude zítra.

Ale dneska je včera."

Chvíli nastalo dramatické ticho.

Záhrobní postava se zastavila a pohlédla do

zabláceného kočárku. Hrábla do něj. Okamžik

v něm vlnila rukama, nakonec vytáhla zabalený

raneček a rozpřáhla se s ním. Odhodila pytlíček

na poklidnou hladinu a chvíli všichni hleděli za

obrysy kotoučů, které se za ním vytvářely na

zčeřelém vodním povrchu.

"Pojďte za mnou!", zazněl úsečný hlas.

Dvojice i s kočárkem vyrazila do mírného stoupání.

Místy ho museli tlačit oba, protože hustá, ještě

stále vlhká a vysoká tráva, bránila nepodajným

kolům v hladkém pohybu.

(pokračování)