V L N Ě N Í
(závěr)
A tak denní tisk, televize i rádia - prostě všichni z oblasti
tak vznešeně nazývané média - se předháněla v úvahách,
co vlastně bylo příčinou katastrofálního rozpadu obrovského
dopravního letadla přímo ve výšce deseti tisíc metrů nad
zemí.
Vyšetřování této tragické nehody teprve začalo, ale téměř
nikdo nebyl na pochybách, že výsledek může být jen jeden.
Letadlo se prostě ve vzduchu srazilo s nějakým jiným
předmětem.
"Dyť ste to taky viděl, ne?!", vyprskla uřícená žena na
vyšetřovatele.
Přidal se k ní i uhlazený rolník: "OK, vážená paní. Kókali
sme vyděšeně na to, ako do futer zmrazení. Ta dlúhá
miska, takové veliké podlúhlé rošlápnuté dótník, aérbus
několikrát oblítla a z ničeho nic si to namířila přímo na něj.
A bác! Narazilo do tý veliký potvory – a v tu ranu pak vodlítlo
hen pryč."
"A už potém enem všetko z týho letadla padálo k zemi,"
přidal se chlapík s červeným nosem.
"To jo - ako rozházané prskauky z vánočného brka",
poznamenal udýchaný vedoucí jatek, který se také právě
přiřítil až z horního konce města, kam plamenná smršť
zatím nedolehla, aby se připojil ke zděšeným sousedům.
"A vy jste kdo?", zvedl oči od zápisníku vyšetřovatel, který
na šéfa porážek skotu ostražitě pohlédl.
"Já?" zarazil se silák v kostkované zástěře a rozkašlal se.
"Ano, vy! Kdo ste?!", probudily se vyšetřrovateli ve tváři
téměř ocelové rysy bystrého detektiva.
Přísně na muže pohlédl a odsunul stranou upovídanou
hospodyni.
"Já sem tady - no, z jatek támhle -", vychrlil ze sebe řezník
a ukázal směrem k roztroušeným střechám, které shovívavě
vyčnívaly nad lesíkem, a které daly tušit rozlehlejší družstevní
areál pod nimi.
"A copak to máte na rukou?", zaútočil policejní tazatel.
Svalovitý stařešina pohlédl na svoje upracované ruce
a statečně se pochlubil: "To je krív."
"Cože?".
"No krív z praseta."
"Cože? Z praseta? Krííív?! A není to tak náhodou krív,
tak říkajíc, místní?!"
"Jak – místní? Je okolní", nedal se porážečský šéf.
"Ukažte mně platnou letenku!", udeřil na něj a o kousek
poodstoupil.
"To víte, že je téměř místní, súdruhu seržant. Právě sme
začali porážet -", zastal se ho rudonosáč.
Kolem hloučku se začaly zvědavě hromadit zbytky
vyšetřovatelského týmu a opodál nedočkavě na řetězech
chrochtala čtyři nabuzená a řádně motivovaná policejní
psiska.
Zatímco se začal hlouček takto pochmurně dohadovat,
také dva šťastně nesmiřitelní cizinci se vysoko nad jejich
hlavami chystali rozmařile střihat svýma třináctiprstýma
rukama, který z nich si dneska připíše naději probarvit
střed dosud ne tak zcela poslušné černé díry.
"No dobře, teď si vyhrál."
"Vidíš! Jsem prostě lepší!"
Poraženec vyfoukl směsku hvězdného prachu:
"Ale bílá kulička je základ! Chlad je prostě mráz a led."
"Ne! Ne! Červená – termická, ta je, ty bláho, přece
o hodně živější!"
"A máme to tady! Zase to bude na poloviny!?"
"Tak si už konečně poctivě na chvíli rozhodnem!", vykřikl
ten šedivější.
Čáry, máry – končetiny se opět zaleskly vzduchoprázdnem
a dopadly s udušeným plesknutím tlumeně na sebe.
"A mám tě! Hnízdo je trvalejší, než jakýsi hvííízdy."
"Jo, jo – a podle tebe, je ta pozemská zelená kráva bělejší
než planetární tráva, co?"
A tak se stalo, že jak nebetyčně nahoře, tak i hluboko dole,
nebo všelijak obráceně, nebylo do skutečně závěrečného
okamžiku úplně jasno, kde by mohla být ta věčná pravda.
(konec)