V L N Ě N Í - 1.kapitola

Literatura > Vícedílné

V L N Ě N Í

1.kapitola

(Před roky)

"Kdepak ty ptáčku hvízy máš?", pobrukoval

si melodii a hlavou se mu odvíjela tato žertovná

slova textu.

Asi po třetím opakování popěvku se muž pousmál.

"Hvízy máš?", zajímavé, pomyslel si. Kterej vůl by

to takto nasmolil? Co to je za nesmysl?!

Došel do kuchyně, kde zapnul elektrický vařič

a nachystal si hrnek na kávu. Z lednice vytáhl

kbelíček másla a sýr.

Včerejší rohlíky měl připravené pod poklopem

z umělé hmoty.

"Kdepak ty ptáčku hvízy máš?", vtíravá melodie

na něj opět podvědomě zaútočila.

Posadil se a všiml si, že sklenice s okurky,

která stála na lince, není pevně uzavřená.

Vstal - a právě v tom okamžiku začala voda

v ohřívači brutálně vřít. Bublinky mocněly,

nádoba se rozkymácela a kontrolní světlo

zhaslo.

Z rytmu ho vystrčilo lehké klepání. Co to?

Že by se porouchalo čerpadélko na vhánění

kyslíku do akvária? Ale v motorku nic takového

přece není! Nebo agregát v pračce? Tu sem přece

taky nezapínal - mozek se mu začínal pomalu

rozbíhat na zpátečku.

Někdo ťuká do dveří. Proboha, proč nezazvoní?!

Šoural se rozpačitě ke dveřím.

"Jen vy nepolehávat, vy mít jen čtvrt z hodina čas",

uslyšel ochraptělý tón. Otočil se po zvuku.

Ze stěny na něj vlažně hleděla prošedivěle bledá

tvář.

"Myslí patnáct minut?", podivil se a pohlédl na hodiny.

Bylo teprve za deset minut pět ráno. Uvědomil si,

že ho budík probouzí do práce až o šesté.

A v ten okamžik ztuhl. "Kdo ste?!", vykřikl do zdi.

"Vy utíkat pryč z dům, nebo ukončit den špatně,

zloba krutá!"

"Kdo ste, proboha?!"

"Vy neptat moc a utíkat!"

"Mám ještě hodinu na snídani, člověče!"

"Jak vy myslela. Já dostat úkol. Já splnit. Vy být

ten Ptáček, oni bydlela zde v domku, elemoš".

Rázem postava zmizela tak náhle, jak se i objevila.

Protřel si oči. Zatřepal hlavou. Co to bylo?

No jo, ráno! Sny jsou potvora. Zasmál se.

Co to je elemoš? Asi něco jako v indiánštině howg.

"Tak", uzavřel hlasitě ranní úvahy a nasypal si do

hrnku kávu a přidal lžičku cukru.

Směs zalil horkou vodou, dotáhl uzávěr na hrnku

naložené zeleniny a - v okně se objevily modravé

záblesky rotujících světel. Ozvala se směsice sirén

a rachotu rychle jedoucích automobilů.

Asi někde hoří, pomyslel si, a dal se do mazání

pečiva.

Po necelé půl hodině se ozval zvonek. A dokonce

i silné údery na vstupní dveře..

V ten okamžik se mu před očima rozsvítila už jen

černočerná tma.

Zamžoural a statečně se nadechl.

Pozvedl o kousek hlavu a snažil se přiostřit zrak.

Ležel v podivném pokoji. Kolem bylo až moc světla,

od pravé ruky mu visely hadičky, z prsou se odvíjely

další a téměř na dosah blikaly světýlka na monitorech.

"Promiňte, že vás rušíme - cítíme s vámi - ale čím

dřív odhalíme viníka - pokuste se nás pochopit",

dolehlo k němu z dálky.

Muž s tváří debilního souseda se mezi policisty

naklonil: "Vašíku, jak jsem rád, že ses mezi nás

vrátil -", procítěně zablekotal, než ho druhý policajt

jemně odstrčil: "Raději se zeptejte, jestli s tím

chlapem hovořil, rozumíte?!"

"Vašíku, co ti říkal ten muž, co tě před výbuchem

navštívil? Vzpomeň si – než nastala ta exploze

v rozvodné trafostanici elektrárny?“ otočil se nejprve

na policisty, a pak postřehl odmítavé gesto doktora,

který nervózně přešlapoval vedle nich a po očku hlídal

křivky na obrazovkách přístrojů.

Bylo mu velice zle. Zvedal se mu žaludek, hlava

pulsovala jako nějaká vřískavá pumpa, místnost

se otáčela chvíli nalevo, chvíli napravo.

"Končíme, pánové", nakonec zaslechl známý hlas

lékaře.

A konečně nastalo naprosté, tak hluboce léčivé

ticho.

"Neseme večeři -", u lůžka zastavil vozík se dvěma

úhlednými sestřičkami.

První, ta statnější, mu píchla do kanyly jakousi

injekci, zatímco ta menší v tichosti servírovala do

dózičky směs různobarevných prášků.

"Dobré chutnání", usmály se a jako na povel

vycouvaly s náklaďáčkem ze dveří.

(pokračování)