A tak jsem ztrávil celý den v obrazárně.

Vždycky, když je mi ouzko, tak se zašiju někam mezi lidi. Koukám na ně a oni na mě a blikáme si navzájem neviditelnou blikačkou morzeovku a pak se zvednem z nepohodlné barové židle a jdem si zatančit.
Divoce se pohybujeme, rozlámané kachličky pod sebou neřešíme. Jakoukoli překážku přeskočíme. Čas jakoby se zastavil a na chvíli zapomeneme, že existujem. Zapomenem, že máme nějaké jméno a telefonní číslo.
A pak se vždycky stane to samé. Neznámá šála mě plácne přes můj neznámý ksicht a pak jsem zas zpět. Rohovka začne pálit a v ústech sucho. Ze zad mi vyroste domeček a já se schovám.
Chodím často mezi lidi… často je mi ouzko a tak často tančím a mizím. Obrazy se míhají jeden za druhým, dny splívají v moři barev a mé ruce mozolovití od neustálého svírání dlaní cizích očí.

Zajímalo by mne co teď asi dělá Filip, jestli je venku a nebo se mnou tu, na přehlídce plochých tváří, protože on a já sem nepatříme, jen tu tišíme svou frustraci nad sebou samými. Čím víc přemýšlím, tím víc se stávají z nádherně barevných obrazů jen obrysy. Začínám chtít jít domů. A tak jdu.

Procházím tiché ulice, na zemi vajgly a na betonových zídkách položené prázdné flašky. Je víkend, tak co se divit. Každý chce ze sebe smýt tu špínu viny z promarněné části života a tak ji marní ještě víc. Asi dojdu domů a přejím se, přemýšlím.

Takhle my trávíme dny v obrazárnách, každý v jiné a každý se jen snažíme, aby konečně zplesnivěl aspoň kousek rodičovského koláče, který máme sníst k večeři.